Válka pohlaví aneb »Podmaňme si ty bradaté kozly!«

Pamatujete si z českých dějin na dívčí válku, jak o ní blahé paměti rozmarně asi v 9. století referoval Kosmas ve své kronice? Kosmas byl později převyprávěn Václavem Hájkem z Libočan, jehož krvavou verzi převzal i Jirásek do svých Pověstí. Ale to není pro tento článek důležité.

V současné rozvinuté západní společnosti řádí posledních patnáct let skutečná válka pohlaví. Mnohem nesmiřitelnější, tvrdší, nemilosrdnější než byl původní úsměvný a prostopášný Kosmův příběh. Společné mají obě války (porovnávám Jiráskovu verzi příběhu a současnost) jedno: Zfanatizované ženy jsou nebezpečnější než zfanatizovaní muži. Tak jako předchozí i dnešní válka se vede pod heslem osvobození ženy z pod mužského útlaku. Heslo je proklamováno pod praporem feminismu.

Nejprve trošku historie. Nepůjdeme ke kořenům feminismu, to bychom museli jít až do minulého století, a to, oč tehdy ženy bojovaly (volební právo, vzdělání apod.), bylo plně opodstatněné. Všechna tato práva dnes ženy mají, dalo by se říct, že pro další boj není důvodu. Ovšem dnešní feminismus má jen málo společného s tím původním. Zůstal prapor na stožáru, vyměnil se kapitán, posádka i směr cesty. Ke změně došlo nenápadně, takže to mnoha lidem na Západě uniklo. Stále ještě stojí na přídi a mávají čepicemi, ačkoliv loď už pluje ve zcela jiném kursu.

Dnešní moderní feminismus se vyvíjí (nebo je živen) z levicově orientovaných intelektuálů na amerických univerzitách. Tyto skupiny ztratily rozpadem Sovětského svazu svůj jednoduchý bi-polární svět skládající se z prohnilých imperialistů a pokrokových komunistů. Komunismus dokázal svou neživotnost, najednou nebylo proti komu bojovat. Hledal se nový smysl existence levicového hnutí. Naštěstí jeho příslušníci byli dostatečně zběhlí v dílech komunistických klasiků. Nenapsal Stalin (nebo to byl Lenin?), že nepřítele je nutno hledat ve vlastních řadách? Ne nadarmo zaznamenáváme prudký nástup feminismu v jeho dnešní podobě po pádu sovětského impéria. A ještě důkaz: poslechněte si projev některé skalní americké feministky. Vyměňte slovo gender - pohlaví za slovo class - třída. Dostanete projev, který jako by z pera vypadl nějakého komunistického funkcionáře. Tatáž nenávist, tentýž nesmiřitelný boj.

Moderní feminismus má některé společné rysy s fašismem. Fašismus, respektive jeho ideologie, upřednostňovala skupinu obyvatel na základě příslušnosti k určité rase. Vyvolení (příslušníci arijské rasy) měli právo žít, ti ostatní byli považováni za méněcenné a měli těch práv podstatně méně. Z hlediska přežití lidské populace však byl fašismus poněkud méně škodlivý. Stavěl si sice za úkol nehumánní cíl vyhladit všechny méněcenné rasy, ale neohrožoval základní vztah mezi mužem a ženou, nerozbíjel rodinu, neohromoval základní reprodukční schopnost lidtsva. V rámci své rasy se lidé mohli nadále množit, rodina fungovala normálně.

Teprve novodobý feminismus definoval hranice nepřátelství mnohem šířejí. Poprvé v historii bylo celé lidstvo rozděleno na dvě části, přičemž ta jedna byla prohlášena za utlačovanou menšinu a oběť vyžadující speciální ochranu, ta druhá za nepolepšitelného agresora a utlačovatele. Žádný jiný totalitní nebo vyhlazovací režim nešel tak daleko. Feministkám se podařilo efektivně vrazit klín do každé rodiny, mezi každého muže a ženu, bez ohledu na národnost, rasu, původ nebo náboženství. Kdyby svého cíle opravdu dosáhli, znamenalo by to v podstatě zánik lidského rodu. Že se to částečně daří alespoň v tzv. rozvinutých západních zemích je zřejmé. Jistě, příčiny nízké porodnosti jsou mnohem komplikovanější, spolupůsobí zde řada faktorů, ale vypjatý feminismus (=nepřátelství pohlaví) může být - a zřejmě je - jedním z nich.

Jak je to s ústředním tvrzením feministek, že ženy jsou slabší menšina, která vyžaduje zvláštní ochranu? Předně nejde o menšinu, v lidské populaci je 52 % žen. A jsou ženy opravdu slabší? Ve svalovém výkonu (např. práce se sbíječkou) ano, ovšem i tady už muže zdatně dohánějí. A jinak? Nemyslím si. Muži bývají častěji nemocní, umírají dříve, což vám potvrdí každá pojišťovna. Hůře snášejí fyzickou bolest. Psychické trauma (např. nevěra partnera nebo rozpad rodiny) je rozloží zevnitř, i když se to snaží zastřít a nedat najevo. Žena se dokáže zhroutit a sehrat drama, ale ve skutečnosti trpí mnohem méně než muž. Trpí povrchně, muž se užírá zevnitř. Ženy jsou nositelkami rodu, příroda je tedy obdařila celou řadou ochranných mechanismů, které muži nemají. Sečeteme-li všechny "zbraně" mužů a všechny "zbraně" žen, vyjde nám nejistá, vratká rovnováha. Obě pohlaví jsou přibližně stejně silná, i když každé v něčem jiném. Ovšem kriminalizujme chování jedné skupiny - a vratká rovnováha bude okamžitě porušena ve prospěch té druhé.

Termín "slabší pohlaví", kterým feministky tak rády operují ve fázi manipulace s veřejným míněním, pochází z galantních dob, kdy žena vyžadovala ochranu muže např. před lupiči , nebo ochranu před jinými muži, což se vyřizovalo souboji . Přirozeně, ani tehdy nešlo o skutečné "slabší pohlaví", což galantní rytíři dobře věděli. Šlo spíše o bonmot, o důvod, proč se před jejich očima a o ně utkat s jiným samcem.

A jsou to právě feministky, které přišly s teorií sexual harassment - sexuálního obtěžování. Nic tak neovlivnilo život západní společnosti jako tato novodobá kriminalizace klasického mužského chování. Tato kriminalizace je v podstatě duševní kastrací mužů. Jak to říkal Nietzsche? "Skoro nikdo tu není mužem. Proto mužatí jejich ženy. Neboť jen kdo je sdostatek mužem, v ženě vykoupí ženu..." Muž je křehký ve svém sebevědomí, i když to nerad přiznává. Nepotřebuje mnoho, aby se stáhl do sebe, uražen a ponížen. Jistě, jsou muži, kteří odmítnutí berou spíše jako výzvu k dalšímu boji, ale zase nutno poznamenat, že není odmítnutí jako odmítnutí. Některá odmítnutí vyznívají spíše jako pobídka. Stále ovšem platí, že normální žena se zdravým přístupem k věci má tisíc způsobů, pro muže velmi nepříjemných, jak dát najevo svou nelibost, jestliže si dvoření opravdu nepřeje. Nepotřebuje k tomu policajty.

Feministky úmyslně přehlédly, že v procesu namlouvání je to ve skutečnosti žena, která určuje směr akce. Jen nafoukanci nebo začátečníci si myslí, že oni "balí" ženu. Ve skutečnosti ji balí, až když se žena rozhodne, že chce být sbalena.

Oč tedy vlastně feministkám jde? Jistě to nevím, ale domnívám se, že jde o potřebu moci. Nejen že mohou z titulu svého pohlaví zničit kariéru kteréhokoliv muže (včetně amerického prezidenta), vznést obvinění, aniž by na nich leželo průkazní břemeno, pomstít se za příkoří skutečná či smýšlená, ony také mají možnost pracovních kariér, kterých by normálně nikdy nedosáhly. Nástupem feminismu se pro ně otevřely lukrativní špičkově placené pozice všelijakých poradkyň, odbornic na ženské otázky, soudkyň, apod. Dnes v Americe snad neexistuje univerzita, která by nevedla přednášky v novodobém oboru Women Studies. Feministky si takto vychovávají novou generaci. Nechtějte raději vědět, co se v tomto, nyní velmi prestižním, oboru studuje. Ota Ulč se v jednom ze svých fejetonu letmo dotkl tohoto tématu. Cituji:

Vznikl nový vědecký obor Women Studies - Ženská studia. Jednou jsme s Josefem Škvoreckým listovali ve školním knihkupectví v předepsané učebnici tohoto žánru, zjistivše, že dlouhá kapitola se zaobírá dámskou onanii - masturbation techniques. S důkladným popisem detailů, že spíš než "technika" by se dalo říct, že masturbační to technologie.

Jak je možné, že jim to prochází? Že to nikdo nezastaví? Domnívám se, že zde hraje podstatnou roli mužská naivita. Mužové v rozvinutých západních zemích totiž mají se ženami daleko méně zkušeností, než jsou obecně ochotni veřejně přiznat. Navzdory všem oficiálním anketám a testům ukazujícím na aktivní sexuální život zdejších mužů, troufám si říct (i na základě vlastních pozorování), že průměrný Američan nebo Kanaďan pozná za život jen minimum žen. Nemá kde. Osobních zkušeností mají lidé v této monogamní společnosti minimálně, klasiky nečtou, jediný zdroj jejich informací je televize, noviny, internet apod. Tyto informační zdroje už jsou dnes plně pod kontrolou feministek. Že i lživá propaganda je účinna, je-li dostatečně intenzivní, věděl už Goebels. Pak je tady to nešťasné západní školství (které by tak rádi nyní i Češi zavedli), které z lidí dělá omezené odborníky v jediném úzkém oboru a jinak tupce neschopné vlastního názoru. Známá věta "be nice to everybody" je vtloukána dětem už od předškolního věku. Lidé na západě nemají zkušenosti s totalitními systémy. Nedokážou odhalit totalitní praktiky a metody tak jako my. Feministkám nahrává také celkové klima ve společnosti, odklon od normální sexuality, nezdravé preferování lesbické lásky (věděli jste, že hollywoodské hvězdy, které veřejně oznámí svou lesbickou orientaci, mívají vyšší honoráře?), tlaky menšin, tlak církve, právníci, kteří takto mají zajištěn nevysychající zdroj tučných honorářů, a kdo víco ještě.

Situace je dnes už natolik vážná, že pevně zahnízděný feminismus skutečně rozleptává rodinné buňky, narušuje normální vztah většiny mužů a žen. Je o to nebezpečnější, že napadený organismus společnosti neví o svém napadení, popírá jej a odmítá proti němu bojovat.

My, kteří jsme žili v totalitní společnosti, tomu rozumíme, ostatní to možná cítí, ale nepovažují to za tak nebezpečné. Je na nás, abychom na to upozorňovali. Stále totiž platí, že feministky dojdou jen tak daleko, jak daleko je necháme dojít.