Rozpad soudržnosti Západu

25. května oznámil kolumbijský prezident Juan Manuel Santos, že tato latinskoamerická země vstoupí do NATO jako „globální partner“. Ve stejný den oznámila polská vláda připravenost vyčlenit až 2 miliardy dolarů na zřízení trvalé americké vojenské základny na svém území.

Tyto dvě souběžné a zdánlivě nesouvisející události, jež se týkají států, které se nacházejí doslova na opačných stranách světa, jasně demonstrují hloubku změn, k nimž dnes dochází ve světové politice.

Nikdy v historii Severoatlantické aliance do ní nebyla přijata žádná latinskoamerická země, dokonce ani jako „globální partner“. Takže současný kolumbijský precedens je více než příznačný.

Za prvé ukazuje, že NATO pokračuje v rozšiřování a nyní do jeho struktur mohou vstupovat země ze vzdálených regionů, včetně Střední a Jižní Ameriky, jež Američané dříve považovali za své „zadní dvorky“, kde „pravidla hry“ určoval výhradně Washington.

Proč je tomu tak? Odpověď je pochopitelná a prostá: Příčinou je Venezuela s jejími grandiózními největšími světovými zásobami ropy (asi 300 miliard barelů „černého zlata“). Již 16 let od prvního zvolení komandanta Huga Cháveze jako prezidenta této země s ní Spojené státy nedokázaly nic udělat, nedosáhly „svobody“ vytěžovat její bohatství prostřednictvím svých energetických korporací. Ani přímým vybílením, ani kličkováním – dokonce ani po smrti Huga Cháveze, na jehož místo nastoupil Nicholas Maduro. Jediným východiskem je nyní „syrská varianta“, pro niž je zapotřebí především spolehlivá operační základna, jakou měly USA v Turecku a v Iráku pro odpůrce Bašára Asada. A v případě Venezuely je jediná možnost – Kolumbie, kde se americkým „speciálním službám“ podařilo koncem roku 2016 konečně zvítězit nad povstalci z FARS. Přitom, jak je obvyklé v americké politické praxi posledních let, operace proti Venezuele nesmí být „čistě americká“, ale musí být provedena v koalici se zeměmi NATO a musí to mít efekt posílení disciplíny v rámci aliance, totiž že venezuelská krev a ropa stmelí všechny intervenující státy.

Tím ovšem USA přiznávají, že již nejsou schopny udržet své nedávné vazaly ve stavu absolutní poslušnosti a musejí je začít korumpovat. Ve výsledku se zapletly do historicky dobře známé „matrice“, v jejímž rámci každá „imperiální metropole“ stupňující svůj parazitismus a ztrácející svou vlastní sílu začíná stále více vést svoje vojenské operace rukama spojenců a podplacených „barbarů“. Na konci ji pak čeká nevyhnutelný konec v podobě dalšího „pádu Říma“. Přesně toho jsme svědky v případě vstoupení Kolumbie do NATO.

A nyní k Polsku. Na rozdíl od Kolumbie je Polsko řádným členem Severoatlantické aliance již od roku 1999. A všechny ty roky se docela dobře obešlo bez amerických vojenských základen na svém území. A najednou je taková základna pro oficiální Varšavu z nějakého důvodu nezbytná, a to až do té míry, že povětšinou skrblící Poláci prohlásili, že jsou ochotni utratit až 2 miliardy dolarů za její zřízení.

Oficiálně se samozřejmě tato demarše vysvětluje potřebou „zadržet vojenskou hrozbu ze strany Ruska“, ale ve skutečnosti jde o to, že rostoucího napětí mezi EU a USA dostalo na jednací stůl projekt vytvoření „evropské armády“, což devalvuje vojenské záruky NATO. Čili polský stát se opět „vklínil“ mezi Rusko a Německo, s nimiž v posledních letech nadobro zpřetrhal vztahy bez vyhlídky na jejich zlepšení. Navíc pro-izraelská lobby s pomocí Trumpova týmu již protlačila prostřednictvím Kongresu USA zákon o odpovědnosti Poláků za holocaust a vystavila jim předběžný účet ve výši 300 miliard dolarů.

Pokud porovnáme obě uvedená čísla, je jasné, že první z nich je 150 krát menší, než druhé. A Polsko, které během svého členství v Evropské unii obdrželo dotace ve výši přibližně 150 miliard dolarů (přibližně 11 miliard dolarů ročně na období 2014-2020), se zřejmě rozhodlo „zabít dvě mouchy jednou ranou“: minimalizovat nevyhnutelné „odškodnění“ ve prospěch nadnárodního kapitálu a získat od USA za „0,666% této ceny“ nezbytný, byť v podstatě symbolický, bezpečnostně politický „deštník“ v podobě americké vojenské základny.

Pravda, do „vánočních výprodejů“ je ještě daleko, navíc Trump je spíše než Santa Claus jeho antipod, protože nikomu nedává dárky ze svého pytle, ale naopak plní ho daněmi z celého světa. Je tedy nepravděpodobné, že by „mazaný“ polský manévr měl nějakou šanci na úspěch.

Stejně tak všechny pokusy alespoň dočasně „zamazat“ vážné praskliny v budově „kolektivního Západu“ kolumbijskou nebo polskou „maltou“ nemohou změnit skutečnost, že se budova rozpadá na kousky.