Kanada

Vážený pane Stwora

Se zájmem jsem si přečetl Váš článek „Cizincem ve vlastní zemi“. Faktem je, že „běžní lidé“, kteří žijí a pracují „doma“ (ať je ono doma kde chce) a cizinu znají pouze z „exotické“ dovolené nevnímají hodně věcí, které jsou pro cizince do očí bijící.

Nicméně pokud dovolíte, vy jste „doma“ už v Kanadě a proto si myslím, že mnohé z Kanadských „samozřejmostí“ už nevnímáte. Já jezdím po celém světě po projektech a v Čechách se vyskytuji pouze pár měsíců v roce. Navíc shodou okolností jsem byl loni 7 měsíců v Kanadě. Pokud dovolíte, pokusil bych se napsat názor na oba státy z trochu jiného pohledu.

Restaurace

Chování číšníků je radikálně odlišné. V USA a Kanadě se číšníci usmívají a jsou ochotní. To je pravda a hodně lidí si to pochvaluje. Můj osobní pocit je z toho naprosto odlišný. Kdykoli vidím ten nalepený křivý neupřímný profesionální úsměv, kterým zakrývají to, co si doopravdy myslí tak se mi otevírá kudla v kapse. Dělají to proto, že se to od nich očekává a odvíjí se od toho tip, který očekávají v minimální výši 10%. Já se tam cítím mnohem nepříjemněji. Také potřebuji v hlavě během jídla srovnat myšlenky z proběhlých jednání a neustálé obtěžování vytlemeným číšníkem/číšnicí jestli jsem happy a jestli něco nepotřebuji mi dost vadí. Když něco potřebuji tak na něj zamávám, aby neustále lezl ke stolu a pokoušel se komunikovat je na bednu. Faktem je, že u nás je spíše problém číšníka přilákat, když člověk něco potřebuje, ale z mého pohledu je to menší zlo.

Ceny jídla jsou ovšem o něčem úplně jiném. Měl jsem zkušenosti z delšího pobytu v USA před několika lety, ale toto jsem opravdu nečekal. HotDog byl kolem 7 dolarů, čínská polévka v plastikové misce ve food courtu za 8 dolarů. Sklenice točeného piva za 8 dolarů. Velká pizza u Papa Jones v papírové krabici za 22 dolarů. Když člověk šel na dobrou večeři do hospody (žádná luxusní restaurace) tak za jídlo a pivo byl účet kolem 40 dolarů. Když jsem vytáhl 50ti dolarovou bankovku tak se vytlemená číšnice zeptala, zda chci něco zpátky. Což si vlastně za úsměvy a tři zeptání jestli něco nechci, řekla o deset dolarů neboli o 20%.

Vrchol všeho byl, když jsem objednal hot dog pro děti, které je milují po 7 dolarech za kus a v bufetu mi podal přes pult hotdogy v pytlíku tak jak se prodávají v supermarketu s tím, že si je mohu sám ohřát na grilu, co je za mnou. Já jsem kliďas, ale tady jsem fakt vytekl a hodil jsem mu je na hlavu.

Co se týče kvality jídla. Jídlo se na Americkém kontinentě (to v USA platí stejně jako v té Kanadě) dělá tak, aby nikoho neurazilo. Všecko mi připadalo tak trochu bez chuti a bez zápachu, trochu jako kdybych chroupal polystyrén. S výjimkou čínských restaurací – ty byly výborné – mnohem lepší než v Čechách. Když srovnám třeba skvělou pizzu z Kmotry u Národního divadla s tím hnusem od Papa Jones o kvalitě stolování vůbec nemluvě (stylové sklepní prostory a čisté nádobí s pecí na dřevo versus „fabrické“ elektrické pece a servírováno v papírové krabici) tak rozhodně se závěry Vašeho článku nemohu souhlasit. A to v té Praze stojí třetinu než ten kanadský krabičák.

Co překvapilo nejenom mne, ale i německé a rakouské kolegy byly neskutečně vysoké ceny potravin. Moje normální zkušenost z celého světa je ta, že restaurace jsou sice různě drahé (ty české asi nejlevnější na světě kromě low class Indie), ale ceny potravin v obchodech zhruba stejné. Tak to neplatí o Kanadě. Nevěřil jsem svým očím – ceny běžných potravin byly tak 2 - 3 x vyšší než kdekoli jinde na světě (konkrétně Save-on-foods Alberta, kde jsem nakupoval denně). Nevím jak dneska ale před pár lety i v USA byly ceny jenom mírně vyšší než u nás a to byl dolar za 25Kč. Ovšem za pokladnami kontejner na jídlo pro chudé (food bank). Důchodci u pokladen rozhodně nevypadali, že se jim žije dobře. To poznáte.

Překvapilo mne obrovské množství žebráků a homeless. Nemohl jsem projít Edmonton downown aby mne aspoň dva neobtěžovali. Samozřejmě bezkonkurenčně nejvíc žebráků je v Indii, ale Edmonton drží suverénní druhé místo, mnohem více než třeba na pěší zóně v Praze.

Násilí

Na rozdíl od Prahy a třeba Indie jsem se ovšem pouze tady setkal s „násilným“ žebráním. Zastavil mne člověk, co vypadal jako Peruánský indián (to snad poznám, byl jsem nějakou dobu v latinské Americe), v ruce měl řetízek od bicyklu a požádal o dva dolary. Bylo celkem jasné, že pokud mu je nedám, neodejdu po svých.

Jednou v noci jsem byl v kanceláři (papírovém kontejneru) a sto metrů dál se začalo střílet. Dost nepříjemná situace. Za půl hodiny světla policajtů a odvezli mrtvého dealera drog. Bylo pouze v místní městské televizi, pro celostátní to nestálo za to. Tam probírali střelbu dvou gangů, do kterých se připletla nějaká dětská oslava a byla tam mrtvé děti. To bylo ovšem někde na východním pobřeží. Tak toto do Čech zatím ještě (naštěstí) nedorazilo.

Banky a nájmy

Překvapila mne neuvěřitelně nízká flexibilita ve všem, na co jsem narazil. Například pronájem bytu. Nejdřív mne musí schválit management, který ovšem sídlí někde v Ontariu. Prostě velká síť nájemných nemovitostí. Dlouhý formulář poslaný faxem (celá Kanada jede na faxy – v Čechách vyšly z módy už před 10ti lety a v případě nutnosti dokument se hodí do scanu a pošla mailem – na to v Kanadě ještě nepřišli) Zařízený byt – obývák s kuchyňským koutem, malinkatá ložnice a komůrka kam se vešla pohovka a počítač - za 2000 dolarů za měsíc. 16té patro výškové budovy. Kolega za něco podobného ale dál od centra platil 1850 dolarů. Takže jsem se ptal, jak to zaplatit. „Karty v žádném případě. Hotovost v žádném případě.“ „Tak jak?“ „No, osobní šek.“ „Nemám.“ „Takže money order, vystaví vám v každé bance.“ Jdu do banky. „Vyzvedněte si hotovost v bankomatu.“ „Co když bankomat kartu sežere? Vrátíte mi ji?“ „Nevrátíme, automaticky se ničí.“ Při představě, co bych si počal bez karty mne polilo horko. Jdu do jiné banky. „Money order? Samozřejmě. Nemáte u nás konto? Nevadí. Vyberte si peníze z bankomatu. Když vám to sežere tak vyndáme kartu a vrátíme.“ Hurá. Bankomat vydává maximálně 400 dolarů na jeden výběr a 1000 za jeden den. Kromě všech poplatků strhne ještě 1.5 dolaru za výběr. S hotovostí se vracím na přepážku. „Sorry já to konzultovala se šéfovou a když u nás nemáte konto tak money order vám nedáme ani na hotovost, zkuste na poště. Já vím, že před 5ti minutama jsem říkala něco jiného. Sorry for inconvenience“.

Jdu na poštu. Jo, money order vám vydáme. Na kartu ne (čtečku měl přímo před sebou). Na hotovost ano, ale za jeden si účtujeme 6 dolarů a maximální výše 999 dolarů. Na 2000 dolarů potřebujete tři (600, 600, 800 dolarů) a poplatek 18 dolarů. Zvládl jsem zaplatit nájem.

Kanaďané a multikultura

V Kanadě je multikulturní společnost. Někomu to vyhovuje. Budiž. Každopádně mi přišlo divné, když jsem vešel do prodejny kowbojského oblečení a prodavačka byl Číňanka v kimonu. Ve west edmonton mall je krásný bazén s vlnami. Když se vedle vás koupe muslimka v burce, které nevidíte ani oči tak vám to jako rasistickému xenofobnímu Čechovi přijde trochu zvláštní a nejste si úplně jisti, jestli si takto vtipným způsobem tu burku nepere nebo jestli pod ní nemá třeba svrab. Přijedete na úplný jih Kanady u Cranbrook a Crestonu jsou údolí, kde je lepší klima a pěstují se meruňky a jiné ovoce (mimochodem stejně příšerně kyselé). Všude nápisy „Kupujte u místních zemědělců“. Stánky u silnice – ve všech visí indický bůžek, hraje indická muzika a prodává Indka. Místní zemědělci v této části Kanady jsou prostě všichni Indové.

Před odletem jsem zjistil, že i když odlétám desátého, nájem za byt se musí platit až do konce měsíce. Tak to jsem ukončil nájem dříve neb hotel na deset dnů byl levnější. V restauraci u hotelu, kam jsem chodil na snídani byla starší paní servírka. Klasicky navázala hovor. Zajímavá story. Byla z Vancoveru, kde žila celý život. V posledních letech ovšem Vancover okupují bohatí Číňani z Hong Kongu. Ceny nemovitostí vyhnali do neuvěřitelných výšin, byt začíná na půl milionu dolarů, domeček na milionu. Ona měla malý business (asi nějaký obchůdek). Číňani nakupují u Číňanů, zkrachovala. Chtěla se zaměstnat. Číňani zaměstnají jenom Číňany. Na sociálce zjistila, že po dvaceti letech placení daní nemá nárok na nic. Odstěhovala se za vdanou dcerou do Edmontonu, „Tady se ještě dá žít“.

Na letiště mne vezl taxikář. Typický Ind. Celou cestu nadával na imigraci. On není imigrant neb v Kanadě žije již dvacet let, on je Kanaďan. Před deseti lety mohl odejít z domu a nezamykat jej, dnes žádný zámek nepomůže imigrantští lumpové vylomí všechno. Když jsme dojeli na letiště vytáhl jsem kartu. Čtečku měl přímo na palubní desce. Začal se zoufale bránit. Ptal jsem se – nefunguje ta čtečka? On – funguje, ale potřebuji hotovost, protože nemám na benzín. Cena 42 dolarů. Vytáhl jsem padesátidolarovku. „Děkuji Vám pěkně, nemám na vrácení. Nashledanou.“ S tímto chováním jsem se v Indii setkal milionkrát, pravda v Kanadě jsem ho tak úplně nečekal.

V Kanadě jsem měl i mnoho nádherných zážitků. Praví Kanaďané, které jsem potkal, byli vesměs skvělí lidé. Bohužel jich zůstalo strašně málo. Přišlo mi, že typickým dnešním Kanaďanem je Číňanka. Národní parky Banff, Jasper, Glaciers a vůbec celá Britská Kolumbie jsou nejkrásnější místa na světě, co jsem viděl – a to jsem už ledacos procestoval. Silnice jsou báječné a výborně se po nich jezdí.

Kdysi před revolucí jsem si pohrával s myšlenkou, že bych do Kanady emigroval. Skutečnost mé představy nabourala hodně. Dnes bych tam žít nechtěl.

Faktem je, že služby v Čechách jsou příšerné. Chtěl jsem se třeba nechat ostříhat. Vedle mého bytu je bývalá kočárkárna a dnes holičství kadeřnictví. Vlezl jsem dovnitř a ihned jsem byl ochotně informován, že mne mohou objednat na příští týden. Já mám dost plný diář i bez toho abych se omezoval terminy na holiče, tak jsem odmítl. Myslel jsem si, že půjdu do hypermarketu Globus, kde před pokladnami je řada obchůdků a také holič. Tam jsem si myslel, že přijdu a případně chvíli počkám a odejdu ostříhán. Chyba lávky. I tam mne byli ochotni maximálně objednat.

Člověk neustále čte v novinách jaká je v Čechách bída, nezaměstnanost a jak lidi nemají ani na jídlo. Z mého pohledu v Čechách je tolik paniček, které jsou ochotny dát tisícovku za „hlavu“, že vytěžují tisíce malých kadeřnictví, takže nemáte bez objednání šanci. To mne vzali bez objednávky i v té socialistické Kanadě bez problémů. Tady jsem dopadl tak, že za 14 dnů jsem letěl do Azerbaijánu a ostříhat jsem se nechal v Baku. V Čechách je „krize“ s tisíci nezaměstnanými, ale když si chcete zaplatit službu tak máte smůlu.

V době jarních prázdnin jsem byl doma a chtěl jsem vzít rodinu na lyže do Italských Alp. Dva dospělí a dvě děti bez dopravy na týden stojí kolem 40 tisíc korun. Zjistil jsem, že Alpy jsou prostě české hory. Ještě přes weekend tam zněla italština, ale v týdnu zcela převládla čeština s minimální příměsí polštiny a ruštiny. Prostě rodin, které si mohou dovolit dát za týden v Alpách 50 tisíc jsou desetitisíce. A jezdí v autech za víc než půl milionu. Když vodím děti do školy a školky, tak vidím paničky, jak dělají totéž. To, v čem jezdí, jsou zjevně druhá auta v rodině a jsou to obvykle vozy v ceně tak od půl milionu do milionu korun. A zdaleka to nebyli jenom Pražáci. Vedle u stolu seděla rodinka z Ostravy. Takže celkem bez ohledu na to, co se píše v tisku myslím, že Čechy pořád mají početnou a zdravou střední třídu. Což nevylučuje to, že někteří lidé mají opravdu hluboko do kapsy. Jenomže tak je tomu i v nejbohatších státech světa, to Čechy nejsou žádné specifikum.

Čechy mají mnoho nevýhod. Ale když to zvážím a srovnám s mnoha jinými zeměmi, prozatím mi to přijde, že pro mne a mou rodinu je to pořád pro žití nejlepší místo na světě. Doufám, že to tak zůstane.