Syrská válka tajných služeb

V konfliktu v Sýrii je toho mnohem více, než je patrné na první pohled. Sýrie je v současnosti scénou studené války mezi USA, NATO, Izraelem a GCC na jedné straně, a Ruskem, Čínou, Iránem a blokem vzdoru na straně druhé. Uprostřed bojů mezi syrskou vládou a protivládními silami probíhá také intenzivní válka tajných služeb.

Německá tajná služba, Bundes Nachrichtendienst (BND), ukazovala prstem u bombových útoků v Sýrii na Al-Kejdu. To však mělo zakrýt a odvést pozornost od toho, že za tím byly tajné služby USA a jejich spojenců. Přisouzením útoků Al-Kejdě pomáhá BND Washingtonu a jeho spojencům zůstat mimo zorné pole. Ačkoliv je Al-Kejda něčím mnohem víc, než jen aktivem amerických tajných služeb, organizace a nálepka Al-Kejda je chytlavá fráze, která je používána pro zamaskování operací CIA a dalších přidružených tajných služeb.

Syrští intelektuálové a vědci byli v Damašku údajně zavražděni také. Stejně jako v Iráku a Iránu je to pravděpodobně dílem izraelského Mossadu a součástí politiky Tel Avivu ochromit vědecký a technologický pokrok nepřátelských států. Informované zdroje ve Washingtonu již objasnily, že Izrael pomáhá Svobodné syrské armádě a aktivně se účastní výzvědné války proti Sýrii. Jeden nejmenovaný americký představitel Davidu Ignatiovi potvrdil, že jak CIA, tak Mossad jsou v Sýrii zapojeny (1). Podle jeho vlastních slov: „Hromada izraelských agentů tajné služby operuje také na syrských hranicích, ačkoliv se snaží nebýt vidět.“ (2) Katarský zběh do Venezuely také vyzradil, že Katarci byli najímáni CIA a Mossadem pro výzvědnou práci proti Sýrii.

Bombový útok na sídlo syrské Národní bezpečnosti a její krizovou jednotku v Damašku

Ohledně bombového útoku na sídlo syrské Národní bezpečnosti na severozápadě Damašku ve čtvrti Al-Rawda 18. července 2012 existuje stále spousta nezodpovězených otázek. Velmi málo je prakticky známo o tom, co přesně se stalo. Navíc syrská televize a média místo výbuchu neukázaly, protože si na to lidé zvykli. To může být kvůli bezpečnostní povahy místa bombového útoku.

Klíčoví příslušníci syrské bezpečnostní a vojenské velící struktury, Dawoud Rajiha, Assef Shawkat a Hassan Turkmani, byli 18. července zabiti. Rajiha byl syrský ministr obrany, vice-premiér a zástupce vrchního velitele syrských ozbrojených sil. Assef Shawkat byl náměstek ministra obrany a manžel starší sestry Bashara Al-Assada Bushry. Hassan Turkmani byl zástupce vice-prezidenta, šéf syrského řízení krizových operací a armádní generál, který byl dříve ministrem obrany, v letech 2004 až 2009. Hisham Ikhtiyar (Bakhtiar/Bakhtyar), šéf Národního úřadu bezpečnosti, který byl při bombovém útoku také zraněn, na následky zranění o dva dny později, 20. července, také zemřel. Tito muži tvořili to, co bylo nazváno krizová jednotka.

Je třeba také poznamenat, že biografická historie těchto mrtvých vysoce postavených syrských představitelů popírá obvinění, že syrská vláda je alavitským režimem. Zatímco Shawkat byl alavita, Rajiha byl ortodoxní křesťan, Ikhtiyar sunitský muslim a Turkmani byl jak etnickým Turkménem, tak sunitským muslimem.

Zavraždění členů krizové skupiny bylo provedeno cizí tajnou službou

Saudské zdroje využily příležitosti, aby oznámily, že syrští představitelé byli zabiti Maherem Al-Assadem, velitelem Syrské republikánské gardy a mladším bratrem prezidenta Al-Assada, kvůli roztržce mezi nimi, kdy generál podporoval politické řešení, namísto silového (3). Pákistánské zdroje, tvrdící, že dostávají přímé zprávy od pachatelů bombového útoku z 18. července, byly v rozporu s touto zprávou, kdy tvrdily, že Maher Al-Assad byl také cílem a byl během útoku zraněn (4). Pákistánský zdroj zveřejnil následující:

„Všichni přišli včas, ale Maher Al-Assad se neobjevil. Dva muži zodpovědní za bojový úkol jistou dobu čekali a zmáčkli tlačítko dálkového ovládání, když se obávaný generál posadil,“ řekl zdroj (Syrské svobodné armády).

„Naši muži natočili z bezpečné vzdálenosti video, které zveřejníme v příhodný okamžik,“ sdělil mi (Naveedu Ahmadovi). Jeden z těchto dvou odvážlivců byl zaměstnancem vlády a pracoval ve stejné kanceláři, kde bylo umístěno zařízení, zatímco ten druhý byl muž z vnějšku, a to podle zdroje (Syrské svobodné armády).

[…]

Zdroje (Syrské svobodné armády) řekly, že Maher si na setkání přivedl svého nejlepšího přítele Ghassana Bilala. Maher Al-Assad, který nikdy nebyl spatřen na pohřbu klíčových bezpečnostních pracovníků zabitých při útoku, byl ve skutečnosti vážně zraněn, a podle zdroje dekapitován (5).

To, co zveřejňuje pákistánský zdroj je nevěrohodné z několika důvodů. Jedním z nich je, že důvěryhodnost Svobodné syrské armády (FSA) je extrémně pochybná. FSA je nepopiratelně notoricky známá brakovou propagandou a lhaním. Sýrie také odmítla tvrzení o zapojení FSA a jejich tvrzení, že bomba byla řízena dálkově. Libanonská Al-Manar, což je mediální síť Hizballahu, oznámila, že tam byly dvě bomby, a první byla deaktivována Assefem Shawkatem předtím, než druhá vybuchla.

To byl prakticky druhý pokus zavraždit tuto sešlost syrské armády, bezpečnosti a tajných služeb. FSA vymknutá kontrole, jejíž vláda teroru znamená brutální a nesmyslné útoky na civilní populaci a různé nezákonné akty a terorismus, 20. května tvrdila, že tytéž syrské představitele zavraždila již dříve, stejně jako ministra vnitra Mohammeda Shaara a vůdce strany Baath Mohammada Saeeda Bkheitana (6). Tvrzení FSA se ukázalo být podvodným, když se údajně zavraždění syrští představitelé objevili v televizi a tvrzení FSA popřeli. Nicméně tentokrát se k tomu nikdo bezprostředně nepřihlásil a o vraždách bylo ticho po pěšině.

FSA byla pravděpodobně u tohoto cíleného útoku obejita USA a jejich spojenci. Místo aby útokem pověřili FSA, byla operace pravděpodobně provedena přímo buď výzvědnou agenturou NATO, nebo státu GCC, nebo konsorciem tajných služeb, pokoušejících se svrhnout syrskou vládu.

Damašksá operace Ajax

Útok na sídlo syrské Národní bezpečnosti v Al-Rawda byl pečlivě koordinovanou událostí, která byla synchronizována s útokem na Damašek provedeným různými ozbrojenými skupinami, pod deštníkem a praporem Svobodné syrské armády. Je jasné, že USA a jejich spojenci víceméně použili v Damašku stejný scénář taktiky, který použili v r. 2011 ke svržení vlády džmahírie v Tripolisu. Obojí je moderní reinkarnací neslavně známé operace Ajax, což byla operace tajných služeb započatá v r. 1953 americkou a britskou vládou ke svržení demokratické vlády premiéra Mohammeda Mossadeqa v Iránu. Washington a Londýn dosadily místo vlády dr. Mossadeqa brutální a utlačovatelskou diktaturu šáha Mohammeda Réza Páhlavího a Irán byl přeměněn z konstituční monarchie na de facto absolutní monarchii.

Cílem útoku na vysoké syrské představitele, obzvláště na důležité postavy z armády a bezpečnostního aparátu, které tvořily páteř syrského režimu, byly dvě věci. Cílem útoku bylo ochromit velící strukturu Sýrie a dezorganizovat odpor vůči protivládním silám, a vytvořit v hierarchii syrské vlády a armády vnitřní paniku. Tato psychologická rána měla vést ke strachu, sběhnutím, a zradě, když protivládní síly útočily na brány syrského hlavního města.

Oficiální média, tedy to, co učenec Edward Said nazval experty na „tvorbu obrazů“, také sehrála v USA organizovaném obléhání Damašku podpůrnou roli (7). Zajištění monopolu na informace a vysílací kanály bylo také součástí války tajných služeb a cílem USA a jejich spojenců. To je důvod, proč signály syrských stanic byly Arabskou organizací satelitní komunikace (Arabsat) a satelitním vysíláním Nilesat zakázány. To má za cíl zabránit Sýrii reagovat na tvrzení USA a jejich spojenců a loutkových nastrčených subjektů. Zároveň se tím USA a EU také pokouší odstřihnout a zablokovat íránské stanice, které zpochybňují báchorky oficiálních médií ve státech NATO a GCC. To je také důvod, proč americká a britská média velmi rozhodně odsoudila íránská, ruská a čínská média kvůli zpravodajství o syrské krizi, které zpochybňovalo záplavu desinformací úpadkových sítí CNN, Fox News, France 24 a Al Jazeera (8).

Stejně jako v původní operaci Ajax v r. 1953, které se zúčastnila státní BBC, byla vysílání oficiálních médií ze států NATO a GCC synchronizována, aby formovala události na zemi. Mediální válka byla zintenzivněna, když protivládní síly začaly se svým útokem na Damašek. Cílem bylo podpořit paniku a strach, v naději, že se syrská vláda a syrské ozbrojené síly rozloží a ztratí naději, místo aby se postavily protivládním silám. Konečným cílem je demoralizovat syrskou populaci a oslabit domácí podporu syrské vládě.

Média států NATO a GCC protlačovala báchorku, že prezident Assad a jeho rodina utekli z Damašku do Latakie a chtějí požádat o azyl v Ruské federaci (9). Opět, cílem bylo způsobit paniku, a jak syrská, tak ruská vláda toto podvodné tvrzení odmítly. Podle ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova Assad „ani neuvažoval“ o útěku do Ruska (10). Bylo to zopakování lži britského ministra zahraničí Williama Haguea z r. 2011, že Muammar Kaddáfí utekl z Libye do Venezuely (11). Toto chování je také v souladu s podvodným tvrzením britského premiéra Davida Camerona, že mu Vladimir Putin řekl, že prezident Assad musí odstoupit (12).

Nový šéf saudské tajné služby: Návrat prince „Bandara Bushe“

Krátce po bombovém útoku na sídlo syrské Národní bezpečnosti byl v Riyadhu 19. července vydán královský dekret, aby byl nahrazen princ Muqrin (Mogren) bin Abdulaziz Al-Saud princem Bandarem bin Sultan Al-Saud, ve funkci generálního ředitele zahraniční rozvědky království Saudská Arábie, Al-Istikhbarat Al-Amah (Všeobecná rozvědka).

Od r. 2005 byl princ Bandar generálním tajemníkem Saudskoarabské národní bezpečnostní rady, ale jeho nové jmenování vzbudilo kroucení hlavou a je používáno k dedukcím, že Saudská Arábie je zcela ve službách USA v jejich válce tajných služeb proti Sýrii a Iránu, a že muži Washingtonu v Riyadhu mají saudskou rozvědku, bezpečnostní a vojenský aparát pevně v rukou. Slovy saudského vědátorka Jamala Khashoggiho a šéfa v Bahrajnu sídlící sítě Al-Arab: „Bandar je dost agresivní, není vůbec jako typický opatrný saudský diplomat. Pokud je cílem sesadit Bashara rychle, bude mít volnou ruku a bude moct dělat to, co považuje za nezbytné.“ (13)

Princ Bandar, syn zesnulého Sultana bin Abdulazize Al-Sauda, byl jednou z ústředních postav při vytvoření Al-Kejdy a manipulování s militantními skupinami coby geopolitickými nástroji pro Washington, a to již od dob studené války. Byl saudským velvyslancem v USA od r. 1983 do r. 2005. Byl klíčovou postavou ve válce tajných služeb v Libanonu proti Hizballahu a jeho spojencům, a byl zapleten do vývozu Fatah Al-Islam do Libanonu v rámci pokusu pomoct rodině Haririho porazit Hizballah a Alianci 8. března.

Protože byl saudským velvyslancem ve Washingtonu, stal se klíčovou postavou v saudsko-amerických vztazích a vytvořil si úzké vztahy s rodinou Bushů, což mu vyneslo přezdívku „Bandar Bush“. Bylo oznámeno, že tyto vztahy byly tak blízké, že americká tajná služba byla součástí zajišťování jeho bezpečnosti. A co víc, měl dlouhou historii s Robertem Gatesem, která začala, když se Gates stal pracovníkem CIA a pomáhal mobilizovat bojovníky v Afghánistánu proti sovětům (14).

V r. 2009 se Bandar pokusil o tichý puč v Saudské Arábii, aby dosadil svého otce, korunního prince Sultana, jako nového absolutního vládce Saudské Arábie. Nebyl viděn několik let a mohl být v nějaké formě vězení. Věci se však změnily, s arabským jarem v r. 2011; princ Bandar, člověk Washingtonu, byl opět viděn na veřejnosti.

Bandar může být také klíčovou postavou ve vyjednávání Saudů s Pákistánem o nákupu jaderných bomb (15). United Press International píše:

„Jak se Irán stává nebezpečným a Spojené státy stále zdráhavějšími u zapojování se do vojenských misí v zahraničí, Pákistán a Saudská Arábie mohou zjistit, že obnova vojenské a jaderné spolupráce je nejlepším způsobem, jak zajistit své zájmy,“ komentovali Christopher Clary a Mara E. Karlin, bývalí političtí poradci (Pentagonu) na Saudskou Arábii a Střední východ (16).

Obrázek, který UPS vykresluje, je zavádějící. Pokud někdo tlačí Saudy do získání jaderných zbraní, je to Washington. USA také silně vyzbrojovaly saudský režim a GCC ze stejného důvodu. Jeden rozměr americké strategie je jasný: Washington má za cíl vytvořit četné a probíhající omezené konflikty na Středním východě, aby tento region vykrvácel a udržel ho imobilizovaný. Stejně jako Izraelci i USA chtějí trvalou občanskou válku v Iráku, Libanonu, Jemenu, Sýrii a dokonce i v Turecku. Tím, že se nechala oblbnout a spálila své mosty se Sýrií, položila turecká vláda základy pro destabilizaci Turecké republiky.

Historka o dvou bezpečnostních centrálách

Několik dní po jmenování prince Bandara a úroku na syrskou krizovou jednotku byl jemenským Al-Fajr Press oznámen útok na sídlo Všeobecné rozvědky v Riyadhu, a to pak bylo široce citováno v íránských médiích. Výbuch měl zabít Bandarova muže č. 2, zástupce generálního ředitele saudské zahraniční rozvědky, když vstupoval do budovy. Kolují také zvěsti, že Bandar byl zraněn nebo zabit. Saudská Arábie v této věci zůstává zticha.

Výbuch v Riyadhu není pouhou náhodou. Je to odvetná akce na výbuch v sídle syrské Národní bezpečnosti. Pravděpodobnost, že operaci provedli Syřané, zatímco veškerá jejich energie je soustředěna na boj proti USA řízenému obléhání jejich země, je marginální, ale přesto je to možné. Je to spekulace, ale je velmi pravděpodobné, že jeden z přátel a spojenců Sýrie provedl odvetu proti Saudům kvůli jejich zapojení do útoku na krizovou jednotku v Damašku.

Dálkově řízená bomba byla také nalezena před budovou jemenské tajné služby v Adenu, 22. července 2012 (17). Tato událost přišla krátce poté, co agenti jemenské tajné služby zemřeli po cíleném útoku v provincii Bayda (18). Co to znamená je věcí spekulace, ale jasné je, že aparát tajných služeb arabských států je cílem. Na Středním východě probíhá plnohodnotná totální válka tajných služeb a existují pravděpodobně různorodé křížící se aliance.

Politika „přesměrování“ vlády Bushe ml. se manifestuje za Obamy

V Jemenu byly národní ozbrojené složky úspěšně roztříštěny a rozděleny, což je přesně to, co Washington a jeho spojenci z NATO a GCC chtějí zopakovat v Sýrii. Změna režimu není jejich jediným cílem, hlavním cílem je zničení a balkanizace Syrské arabské republiky. Chtějí, aby v Sýrii a na celém Středním východě zakořenilo sektářství a balkanizace. Abych parafrázoval, když tak zvaní duchovní vůdci Syrské svobodné armády a protivládních sil říkali, že „Izrael a sunité jsou spojenci proti šíitům“, nebo že „všichni alavité musí být vyhlazeni“, je jasné, že konečným cílem je regionálně rozdělit a ovládnout lidi Středního východu tím, že se poštvou vzájemně proti sobě.

To je součástí středovýchodní politiky, kterou Bílý dům Bushe ml. nazval v r. 2007 „přesměrování“: „“Přesměrování“. Jak někteří v Bílém domě novou strategii nazvali, přivedlo Spojené státy blíže k otevřené konfrontaci s Iránem a v částech regionu, tlačeného do rozšíření sektářského konfliktu mezi šíitskými a sunitskými muslimy.“ (19) Robert Gates, starý Bandarův kamarád, byl přiveden do Pentagonu, aby na toto „přesměrování“ dohlédl, a Barack Obama, jehož projev „Nový začátek“ v Káhiře je prodloužením této politiky, si ho ponechal. Stojí za citaci New Yorker ohledně toho, co politika „přesměrování“ začala realizovat: „Washington se rovněž zúčastnil tajných operací namířených proti Iránu a jeho spojenci Sýrii. Vedlejším produktem těchto aktivit bylo posílení sunitských extremistických skupin, které zastávají militantní vizi islámu a jsou nepřátelské vůči Americe a sympatizují s Al-Kejdou.“ (20)

Bez ohledu na politický postoj, který má člověk k prezidentu Assadovi a jeho vládě, je třeba zdůraznit, že vlády USA, Británie, Francie, Turecka, Saudské Arábie a Kataru se neohánějí krytím tak zvaného „mezinárodního společenství“ kvůli obavám o Syřany a jejich blahobyt. Díky nim byla slova „protestující“ a „aktivista“ ukradena protivládními milicemi a zahraničními tajnými službami. Je to pohádka pro naivky. Jde o geopolitický oportunismus a všechny zúčastněné strany mají na svých rukách krev na úkor Syřanů.

Poznámky

1. David Ignatius, “Looking for a Syrian endgame,” The Washington Post, July 18, 2012.
2. Ibid.
3. Ali Bluwi, “Role of Russia and Iran in Syrian crisis,” Arab News, July 28, 2012.
4. Naveed Ahmad, “Failing Damascus, Aleppo campaigns expose lack of military expertise,” The News, July 27, 212.
5. Ibid.
6. “Syria: Damascus clashes prompt claims of high-level assassinations - Sunday 20 May,” The Guardian, May 20, 2012.
7. Edward W. Said, Orientalism, 25th anniversary edition (NYC: Vintage Books, 1979), p.307.
8. “Chinese, Iranian press alone back UN Syria veto,” British Broadcasting Corporation News, February 6, 2012; Robert Mackey, “Crisis in Syria Looks Very Different on Satellite Channels Owned by Russia and Iran,” The Lede (The New York Times), February 10, 2012.
9. Damien McElroy, “Syria: Bashar al-Assad ‘flees to Latakia,’” The Daily Telegraph, July 19, 2012; Khaled Yacoub Owei, "Syrian President Assad in Latakia: opposition sources,” eds. Samia Nakhoul and Diana Abdallah, Reuters, July 19, 2012; Loveday Morris, “Hunt for Assad is on amid claims of wife Asma’s exit to Russia,” The Independent, July 20, 2012.
10. “Russia says ‘not thinking about’ asylum for Assad,” Reuters, July 28, 2012.
11. “Hague: some information Gaddafi on way to Venezuela,” Reuters, February 21, 2011.
12. “Putin no longer backs Syria’s Assad – Cameron,” Reuters, June 19, 2012; “Lavrov Denies Russia ‘Changed Stance’ on Syria,” Russian News and Information Agency (RIA Novosti), June 21, 2012.
13. Angus McDowall, “Saudi Prince Bandar: a flamboyant, hawkish spy chief,” ed. Mark Heinrich, Reuters, July 20, 2012.
14. In fact, one of the reasons that Robert Gates, who was the defence secretary of the Bush Jr. Administration, was kept by the Obama Administration is tied to Washington’s objectives to remobilize the militant brigades against Arab societies.
15. “Saudis ‘mull buying nukes from Pakistan’,” United Press International, July 25, 2012.
16. Ibid.
17. Mohammed Mukhashaf and Rania El Gamal, “Yemen defuses bomb at Aden intelligence building,” ed. Tim Pearce, Reuters, July 23, 2012.
18. “Yemen intelligence officer shot dead: ministry,” Agence France-Presse, July 21, 2012.
19. Seymour Hersh, “The Redirection,” The New Yorker, vol. 83, no. 2 (March 5, 2007): p.54.
20. Ibid.