Ženy se do války neženou

Zajímavý pohled přinesl článek Women and the Draft uveřejněný 27.12. na serveru kuro5hin. Autor se pozastavuje nad zákonem, podle kterého se musí všichni američtí muži ve věku 18 až 25 let zaregistrovat u úřadu Selective Service. Účelem registrace je vytvořit seznam, podle kterého mohou být v případě válečné potřeby mladí muži povoláni do armády k nedobrovolné službě. Registrační povinnost se týká 13,5 milionu mužů. Autor, podepsaný jako Dave Berens (nevím, jde-li o jméno nebo o přezdívku), klade zajímavou otázku: "Jak to, že (v době stejných práv obou pohlaví) jsou ženy z registrační povinnosti vyňaty?"

Naposledy proběhla registrační povinnost a následné odvody v roce 1973. Je tomu už skoro třicet let. Možná proto se o to veřejnost příliš nestará. Ale asi by se starat měla. Ta otázka totiž není hloupá.

Ženám je na stránkách Selective Service věnována kapitola, kde je rovněž vysvětleno, proč se ženy nemusí registrovat. Důvodem je obskurní, jedenadvacet let staré rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci Rostker v. Goldberg. Soud tehdy rozhodl, že ženy nepodléhají povinné registrační povinnosti, protože registrace se týká rezerv pro bojové nasazení (náhrada za padlé). A ženy nemohou být bojově nasazeny, neboť o tom již dříve rozhodl Kongres Spojených států.

Jak se v článku dále praví, je to do nebe volající nesmysl. V armádě je pouze 10 procent pozic určeno pro přímý boj. Ženy by tedy mohly klidně být povolány do těch zbývajících 90 procent nebojových armádních pozic. Mohly by. Kdyby byla politická vůle.

Je zvláštní, že v jiných situacích si feministky vynutí vstup kamkoliv, kam donedávna směli jen muži. Ať jde o pánské spolky nebo vybrané vojenské akademie. V tomto případě drahé americké feministky mlčí (!). Tady jim o rovnost nejde.

Abych nebyl nespravedlivý: Ženy v dnešní americké armádě zastoupeny jsou: Není jich mnoho, 200 tisíc v aktivní službě a dalších 212 tisíc rezervistek a ve strážních službách. Článek také není o tom, že by ženy v armádě zcela chyběly. Článek je o tom, že muži musí a ženy mohou. A že to nikomu nevadí.

Sledujme ještě chvíli článek. Autor zesumíroval své závěry do čtyř bodů. Přibližně znějí takto:

1. Jsou-li ženám v dnešní Americe zajištěny naprosto stejná práva jako mužům (což jsou), jak je možné, že se po nich nevyžadují také stejné povinnosti? Argumentace nesmyslným rozhodnutím soudu, znevýhodňující jedno pohlaví na úkor druhého, je logicky protiprávní; umožňuje totiž většině populace vyhnout se povinné vojenské službě.
2. Měly by ženy vůbec volit, jestliže volení kandidáti mohou později rozhodnout o válce, do které ženy nemusí?
3. Na základě 14.článku (autor neuvedl čeho) musí být mužská a ženská školní atletická družstva financována rovným dílem. To vede k tomu, že jsou preferovány ženské neziskové týmy na úkor mužských, ziskových.
4. Zavazují stejná občanská práva ženy také ke stejné občanské odpovědnosti?

Přeskočme oceán a podívejme se, co se děje v tomto směru v Čechách. iDnes přináší 27.12. článek Martiny Patočkové Ženy berou o čtvrtinu méně než muži. Hlavním tématem není nespravedlivé ohodnocování mužů a žen, jak byste si možná podle názvu mysleli. Článek je to v podstatě obecný, pojednává o platových rozdílech ve více rovinách (vzdělání, regiony). Proč tedy ten název, ptám se? Proč se ten článek nejmenuje např. Lidé ve Zlámané Lhotě berou o čtvrtinu méně, než v Praze?

Protože by to nesplnilo účel. Proto. Paní Patočková nám formou šikovně zvoleného názvu nevinného článku podsouvá jedno z mnoha feministických dogmat o ubližovaných ženách a jejich nestejných právech. Ale - a to si, prosím, všimněte - když dojde na lámaní chleba a mělo by se hovořit i o stejných povinnostech, to jsou najednou bojovnice za stejná práva žen tiché jako pěny. Jako by ani nebyly. Na obou stranách Atlantiku.

Je dobré o tom vědět.