Rusko – Podzim 2025 – Aktuální situace

Emmanuel Leroy

Abychom se pokusili lépe porozumět skutečné situaci Ruské federace v její válce proti anglosaskému Západu a navzdory propagandistům obou táborů, nabízím vám přehled vojenské, ekonomické a společenské situace.

Díky tomu, že mám příležitost často cestovat po Rusku, a to nejen po hlavním městě, a pravidelně komunikovat s mnoha lidmi zapojenými do politického nebo ekonomického života, mohu vám nabídnout reálný pohled na situaci, jak ji dnes prožívají Rusové, daleko od fantazií některých takzvaných odborníků.

Na vojenské úrovni

Zatímco v roce 2022 měla ruská armáda přibližně 950 000 mužů ve všech složkách (pozemní, vzdušné a námořní složky) mohla díky své náborové politice a částečné mobilizaci nasadit nanejvýš 300 000 mužů pro pozemní síly, dnes je schopna nasadit na celé frontě 700 000 až 800 000 mužů, což představuje pětinásobný nárůst počtu vojáků oproti počáteční fázi v únoru 2022, kdy Rusko aby zabránilo bezprostřednímu útoku kyjevských vojsk na Donbas, zahájilo preventivní akci s méně než 150 000 muži. V té době se odhadovaný počet ukrajinské pozemní armády pohyboval kolem 300 000 vojáků, z nichž většina byla rozmístěna na východě Ukrajiny. Poté, co v roce 2023 dosáhly rekordní úrovně 900 000 mužů v terénu, musí dnes operační jednotky Kyjeva čítat maximálně kolem 500 000 mužů, přičemž je třeba poznamenat, že nejméně tři čtvrtiny z nich jsou jednotky územní obrany s poměrně průměrnou bojovou schopností. K tomu se přidávají extrémní potíže s náborem, kdy Zelenského pomocníci s obtížemi shromažďují – často za použití násilí – přibližně 20 000 dalších mužů každý měsíc, což sotva odpovídá jeho skutečným měsíčním ztrátám na frontě.

Některé zdroje uvádějí poměr definitivní ztráty (mrtví a pohřešovaní) mezi ruskými a ukrajinskými silami v rozmezí 1:3 až 1:5. Tento rozdíl lze vysvětlit několika faktory, jednak vzdušnou převahou ruské armády, která tuto výhodu využívá k likvidaci koncentrací nepřátelských vojsk pomocí klouzavých bomb typu FAB o hmotnosti 250 kg až 3 t, které jsou obzvláště smrtící, na druhé straně pak dominancí Rusů v oblasti dělostřelectva (děla, houfnice a rakety), která opět dává Moskvě nepopiratelnou výhodu ve válce proti NATO a jejímu ukrajinskému pomocnému vojsku.

V oblasti války s drony však po relativní dominanci Ukrajinců v roce 2023 dnes pozorujeme relativní rovnováhu mezi oběma tábory, přičemž některé ukrajinské zdroje dokonce uvádějí ruskou převahu, zejména s optickými drony, v některých sektorech fronty. Abychom mohli posoudit, do jaké míry příchod dronů změnil povahu tohoto konfliktu, je třeba si uvědomit, že 70 až 75 % ztrát je způsobeno těmito létajícími stroji, zatímco 25 až 30 % připadá na všechny ostatní zbraně používané v terénu. Je třeba poznamenat, že ruská armáda tento týden oficiálně oznámila vytvoření nové složky svých ozbrojených sil s bezpilotními systémy.

Kromě nástupu dronů do této války 3. tisíciletí je dnes třeba si uvědomit, že pojem „mlha války“ prakticky zmizel a že velké koncentrace vojsk před „překvapivou“ ofenzívou jsou dnes naprosto nemožné. Pro obě strany to znamená hrát poker s otevřenými kartami, protože satelitní data v kombinaci s téměř nepřetržitým sledováním frontové linie a operačního zázemí pomocí dronů v reálném čase umožňují předvídat pohyby, které alespoň v tomto konfliktu brání jakémukoli rozsáhlému útoku na jedné nebo druhé straně. Říkám „alespoň v tomto konfliktu“, protože je zřejmé, že pro stratégy NATO, stejně jako pro stratégy Ruské federace, bude budoucí „živá“ válka předcházet válka ve vesmíru, ve které se každý z protagonistů pokusí oslepit toho druhého zničením jeho pozorovacích satelitů. Ale tam ještě nejsme.

Prozatím jsme stále v této hybridní válce, kde oba protivníci hrají s jednou rukou svázanou za zády a oba se zdráhají ukázat všechny své schopnosti a technologie v očekávání konečné bitvy.

V této souvislosti Rusko od začátku speciální vojenské operace ukázalo, že na rozdíl od nadějí na ekonomický nebo vojenský kolaps, které hlásali Bruno Lemaire, Xavier Tytelman a další, je nejen schopné odolat, ale dokonce zvítězit. Od zjevného neúspěchu protiofenzívy v létě 2023, která se zlomila na linii Surovikine, a zejména od neúspěšné operace v Kursku v srpnu 2024, kde NATO vyčerpalo své poslední síly a nejlepší brigády ve snaze zvítězit, se strategie „1000 úderů“ používaná ruskou armádou ukazuje jako účinná a poslední pevnosti Donbasu, které stále drží kyjevský režim, padají jedna po druhé, čímž se otevírá cesta k Dněpru, který by mohl být dobyt v příštích měsících.

A ještě jednou zdůrazňuji, že nešlo o válku mezi Ukrajinou a Ruskem, ale o předehru k válce mezi Ruskem a NATO, ve které NATO ukázalo své limity a nakonec bude nuceno uznat svou porážku. Celé umění ruské diplomacie bude spočívat v tom, aby Západ tuto hořkou pilulku spolkl, aniž by byl příliš ponížen, přičemž je samozřejmě jasné, že dokud nebude poražen, budeme muset čekat na další válku, která zapálí celou Evropu nebo to, co z ní zbude.

Z ekonomického hlediska

Navzdory 300 miliardám ruských aktiv zmrazených na Západě od března 2022 prokázala ruská ekonomika překvapivou odolnost vůči sankcím Západu (přitom od roku 2014 bylo proti Rusku uvaleno téměř 27 000 sankcí). Důvodů je několik: Za prvé, Rusko je nesmírně bohatá země, jejíž HDP ve výši přibližně 2 400 miliard dolarů (což odpovídá HDP Španělska, jak tvrdí hlupáci) vůbec neodráží skutečnost. V únoru 2022 činil ruský veřejný dluh 278 miliard USD, což představuje 18 % poměru dluhu k HDP. Pro srovnání, Francie a její finanční mozkové, kterým celý svět závidí, mají dluh ve výši 3 400 miliard eur (115 % HDP v roce 2025). Kromě toho bylo 80 % ruského dluhu vnitřního, a tedy denominovaného v rublech, což snižovalo jeho citlivost na kolísání měn. Systém byl navržen tak, aby odolával otřesům, a navíc byl zřízen státní fond odhadovaný na 175 miliard USD v roce 2022.

Stručně řečeno, v únoru 2022 byl ruský dluh nízký a dobře spravovaný, s důrazem na stabilitu. Politika západních sankcí, která částečně izolovala Rusko finančně, zejména prostřednictvím téměř úplného vyloučení ze systému Swift, vedla ke zvýšení dluhu na přibližně 290 miliard USD na konci roku 2024.

Ve skutečnosti ruská produktivita (ve všech odvětvích) funguje možná na 50 % své teoretické maximální kapacity a její průmysl je v oblasti vojenské výroby zcela soběstačný, s výjimkou některých elektronických součástek, kde je vítána podpora Číny a několika dalších zemí. Na rozdíl od Západu, který z čistě komerčních důvodů záměrně potopil svůj vojensko-průmyslový komplex již v 70. letech tím, že přesunul výrobu do zemí s nízkými mzdovými náklady, se Ruské federaci, a to i za Jelcina, podařilo – navzdory plenění a drancování – zachovat sovětské vojenské výrobní zařízení, zejména v klíčových oblastech výroby granátů, raket a obrněných vozidel, což velmi překvapilo „stratégy“ evropských televizních studií, kteří byli přesvědčeni o kolapsu ruského válečného hospodářství již v prvních měsících konfliktu.

Pro ty, kteří jsou závislí na číslech HDP, zde jsou poslední známé údaje (z ruských a západních zdrojů) pro období 2022–2025:

• 2022: -2,1 % (recese způsobená počátečními sankcemi a poklesem vývozu energie).
• 2023: +3,6 % (oživení díky přeorientování na Asii, nárůstu vojenských výdajů a cen ropy a vytvoření „fantomové flotily“).
• 2024: +4,1 % (růst podporovaný obranným průmyslem a veřejnými investicemi + nárůst „fantomové flotily“ s více než 1000 tankery a supertankery brázdícími světové oceány).
• 2025: +0,6 % (odhad MMF pro celý rok, s pozorovaným zpomalením: +1,4 % v 1. čtvrtletí a +1,1 % ve 2. čtvrtletí, způsobeným inflací, poklesem cen ropy, zpřísněnými sankcemi a slabým globálním růstem; prognózy, jako jsou ty od ruského ministerstva hospodářství, revidují tento odhad na 1,0 %, zatímco ruská centrální banka jej odhaduje na 0,5–1,5 %).

Pro zemi, která je již téměř 4 roky ve stavu téměř války s NATO, jsou to poměrně uspokojivé údaje, kterými se může pochlubit jen málo evropských zemí.

Konkrétně západní sankce vedly Rusko k urychlení procesu deglobalizace a ke zvýšení jeho autonomie v rostoucím počtu klíčových odvětví, jako je zemědělsko-potravinářský průmysl, obráběcí stroje, robotika, speciální slitiny a mnoho dalších. Země sice ještě není zcela soběstačná, ale pravděpodobně je jednou z těch, které se tomu nejvíce blíží, protože na svém území disponuje všemi surovinami (včetně vzácných zemin) potřebnými pro postindustriální ekonomiku 21. století.

Na společenské úrovni

V této oblasti je nejvýraznějším kontrastem pozorování každodenního života v Rusku mimo frontové zóny. Ať už ve velkých městech na západě, na Uralu nebo až v Sibiři a na Dálném východě, cestovatel by si nedokázal představit, že tato země je ve válce. Obchody jsou plné zboží, veřejné služby fungují, bezpečnost obyvatel je zajištěna a nikde není cítit útlak země pod tlakem.

Rodiny chodí do restaurací, do kina, navštěvují parky nebo muzea a vše probíhá, jako by země žila normálně. A právě v tom spočívá nejpozoruhodnější paradox: každý den na frontě umírají desítky ruských vojáků, aby obnovili mír na hranicích impéria a zatlačili NATO zpět na hranice z roku 1994, a tato válka musí probíhat tak, jako by se civilní společnosti vůbec nedotýkala, protože válka dnes není pouze dobýváním území, ale také a především dobývání myslí, zejména v době, kdy digitální technologie pronikly do našich životů. Vladimir Putin a stratégové Kremlu si dokonale zapamatovali poučení z roku 1917 a za žádnou cenu nechtějí znovu prožít temná léta minulého století. Jsou si dobře vědomi toho, že vítězství na bojišti jim může být zcela ukradeno podkopávací činností páté kolony a jejich západních zadavatelů, a proto věnují zvláštní pozornost morálce v zázemí a blahobytu obyvatelstva.

To však neznamená, že by sankce neměly žádný dopad na ruskou společnost. Opakované útoky NATO na ruské rafinérie a hrozby sankcí proti zemím, které nadále nakupují ruskou ropu a plyn, mají své důsledky. To vše spolu s cenou ropy (Brent) kolem 60 dolarů za barel způsobilo podstatný nárůst nákladů na energii pro domácnosti v Rusku, ale bez jakéhokoli skutečného omezení v distribuci pohonných hmot. Země „čerpací stanice” má dostatečné zásoby, aby pokryla své základní potřeby, aniž by musela čerpat ze svých strategických zásob.

Vysoká inflace (mezi 5,9 a 13,75 % v letech 2022 až 2025 podle statistik ROSSTAT) s celkovým ročním průměrem 8 až 10 % také přispívá k negativnímu dopadu na spotřebitelský koš, i když ruské banky vyplácejí úroky z bankovních účtů, aby omezily pokles kupní síly. Aby čelila inflačním rizikům a bránila rublu, zavedla Ruská centrální banka od roku 2022 velmi agresivní politiku úrokových sazeb, která dosáhla svého vrcholu v říjnu 2024 sazbou 21 %, kterou mnoho ruských analytiků označilo za sebevražednou politiku pro ruskou ekonomiku. Od listopadu 2025 se sazby snížily na 16,5 %, což je podle ekonoma Sergeje Glazjeva zjevně nedostatečné pro oživení produktivity v Ruské federaci.

Nyní je zde také údaj, který západním analytikům zcela uniká, a to je úžasná schopnost ruského lidu přizpůsobit se obtížným životním podmínkám. Rusové, kteří jsou po tisíciletí zvyklí žít v obzvláště drsném klimatickém prostředí, si vyvinuli schopnost přežít v extrémních podmínkách, jaké žádný Evropan nikdy nedosáhne, a která jim nepochybně umožní odolat všem sankčním balíčkům, jaké si Macron, Starmer, Merz a další von der Leyenové nikdy nedokážou představit.

Na rozdíl od Evropy, která se před našima očima rychlostí blesku mění v nový SSSR, kde se jedna svoboda za druhou hroutí, zůstává Ruská federace v roce 2025 útočištěm svobody, kde je život příjemný a pohodlný pro ty, kteří ho umí využít. Dnes za 1000 eur dostanete v ruské bance 93 600 rublů, což vám vystačí na příjemný týden v Moskvě nebo Petrohradu (hotely, restaurace, muzea...) a za stejnou částku můžete pohodlně žít na Uralu nebo na Kavkaze po dobu 2 až 3 týdnů. Pospěšte si, abyste toho mohli využít, protože tempem, jakým se věci vyvíjejí, nám EU znovu vybuduje železnou oponu, ze které bude stále těžší uniknout.