Dávné vůně a čerstvý smrad

Vlastně i jiná období v mém životě mají své neopakovatelné vůně. Jsou uloženy v mozku a spojeny s velkými událostmi nebo mimořádně citově vypjatými situacemi. Snad už jen vůně suchých psích tlapek mě podobně uklidňuje. Ostatní uložené čichové vjemy jsou akčnější než prvotní vůně dětství.

Naolejované železo, sežehnutá tráva v pozdním létě, vůně vařené rýže, kterou maminka v onom roce, kdy mi bylo 13 a na velkou louku Na Vinici přijely tanky, nakoupila do zásoby a jedli jsme ji snad celý rok. Ruské “duchy“ v obchodních domech a nahořkle kořeněný závan z obalů dovezených elpíček.

Zaprášené nádraží s párou z lokomotivy, pach zvlhlých pytlů, olejová barva na razítka, to je vůně mého prvního pracoviště jako z pošťácké pohádky. Mimochodem čichám ji – a ráda – dodnes, ještě jsme se jí s mým nosíkem nenabažili. To už mi bylo 19 a byla jsem dospělá.

Vím, jak je cítit závan vlastního strachu, ten vjem je spojen s tiskařskou barvou, balíky čistého papíru, teplým úkrytem pro vytištěné stránky pod mým kabátem, pachem cizích domů a schránek. Byl vystřídán vůní nadšení za mrazivé zimy, opojným oblakem radosti, že to všechno nebylo zbytečné. Ráda bych měla uloženou nějakou vznešenější památku na dobu, kdy mi bylo 34, ale cítím jen právě vytištěné plakáty , lepidlo a horký čaj.

Tahle poslední vůně slábne rok od roku, ředěná opakovanými zklamáními, která nevoní. Nosánek se snaží, seč je, určitě mě nechce zklamat, ale vůně nějak došly. Místo nich se začíná šířit kolem nás nelibý puch, dobře to cítíš, nose. Žádný ozón euforie, jen přiboudlý smrádek skandálů, pronikavý pach potu lhářů a podvodníků, dovedně maskovaný luxusní kosmetikou, laciná voňavka prodejné povrchnosti, kyselý zápach močálu a v něm torza důležitých a povolaných, jež se s bubláním vynořují a záhy opět potápějí a zůstává po nich hnilobný smrad.

Také je mi líto, můj nose, že pro nás oba nemohu objevit jiný čichací materiál. Tak se tím už netrap, pojď, půjdeme si zase přivonět k darované kávě, u které to všechno začalo.