Návštěvní den

Na cestu jsme se sice vypravili až pozdě ráno, ale přípravy probíhaly už od předchozího večera. Musím uznat, že moje žena má všechno promyšleno do posledního detailu. Měli jsme dostatek plínek, přebalovacích podložek, oblečení, pití, hraček, mastiček a různých krémů a dalších věcí na "co kdyby". Nanosil jsem to všechno do auta a dostal jsem strach jestli se tam vůbec všichni vlezeme. Celý kufr byl plný, sedadlo vedle řidiče zabrala taška na akutní "co kdyby" a notebook. Do notebooku jsem po nesmělých protestech nachystal prezentaci nejlepších fotek potomka a žena si v hlavě připravila jejich slovní doprovod.Na zadní sedadlo jsem umístil dětskou sedačku a druhou tašku na "co kdyby". Vrtalo mi hlavou proč bereme tolik věcí, když jedeme jen na pár hodin, ale neříkal jsem nic. Hlavou mi probleskla vzpomínka na přírodopisný film, který pojednával o tom co dokáže vzteklá medvědice.

Cesta zabere dvě a půl hodiny a protože jsem seděl vepředu sám, tak jsem měl spoustu času na přemýšlení. Rovnal jsem si v hlavě proč vlastně podnikáme tak strastiplnou cestu s kojencem. Doma by nám bylo mnohem lépe a já mám tolik práce na domku a kolem něj. Taky mám nachystat několik smluv a kalkulací do práce. Zase to budu dohánět po nocích. Upřel jsem tedy pohled na horizont, zatnul zuby a na dvě hodiny se zamyslel.

Aťin dědeček má už přes osmdesát. Je to sedlák jak má být. Přestože už dávno nehospodaří, tak ho vždy zajímá jestli u nás už začali žně, sejí ozimy, jestli mzrlo atd. Vždy mě vyvede z míry kombinace tvrdých rysů, laskavých očí a neskutečné síly v těle starce, kterého těžký život ohnul k takřka k zemi.

Když jsem ho před dvanácti lety poznal, byl jsem překvapený jeho neuvěřitelným stiskem ruky. Jeho ruce vypadají jako dvě obrovská klepeta. Tím, že celý život v ruce držel lopatu nebo vidle se dlaně zkroutily do tvaru kleští nachystaných štípat ocel. A mohu Vás ubezpečit, že moje ruce nejsou z oceli.

Mé romantické představy o životu na vesnici se mi rozplynuly během několika návštěv na dědově statku. Po první zdvořilostní návštěvě, kdy jsem si připadal jak testované zvíře, mě okamžitě zapojili do provozu. Nikdy nezapomenu každoroční svážení slámy. Dva traktory přivážely z polí slámu v balících. Když přijel vůz, tak se děda vyhoupl nahoru na vůz, napichoval balíky na vidle a vyhazoval je na půdu. Můj úkol byl zdá se jednoduchý. Rovnal jsem slámu na půdě tak, aby se jí tam vešlo co nejvíce. Na půdě byla ale tma, vznášely se tam oblaka prachu a teplota stoupala snad k 60 stupňům. Postupně jsem nabyl přesvědčení, že do balíků postupně přidávají olovo, aby zjistili co vydržím. Ale když jsem jeden vzteky rozcupoval, tak jsem tam nic nenašel. Jako dítě jsem měl naivní představy o pekle, kde je příjemné teplíčko a v kotli se vaří buřty. Jak ohavně jsem se mýlil. Byl jsem jak morče běhající v nekonečném kole, které vědci pozorují a čekají až vysílením padne. Pak mu změří cholesterol a vyhodí jako biologický odpad.

Kdybych neměl hrdost, tak s tím praštím a jedu zpátky do útulného podnájmu ve městě, kde jsme tehdy bydleli.

Jedno léto jsem si to chtěl s dědou vyměnit. Myslel jsem, že když půjdu na vůz a budu házet balíky, tak si polepším. Ale po jedné fůře jsem radši zase potupně vlezl zpátky do toho žhavého pekla. Před dřinou se dalo uniknout jedině do kuchyně, ale to by se na mě chlapi dívali skz prsty. Zkrátka nebylo úniku.

Z jednoho dne, kdy se svážela sláma jsem se vždy léčil nejméně týden. A představa, že bych se stal někdy zemědělcem, mi naháněla husí kůži.

Děda měl asi těžký život. Nebyl to přímo chuďas, ale hodně si polepšil když se přiženil na velkostatek. Vzal si místní krásku a musím říct, že podle fotek byla babička opravdu kus. Kvůli tomu skoku v životní úrovni mu pantatínek dával hodně dlouho najevo, kdo je na statku skutečným pánem. Sám jezdil na koni, ale dědovi na to kvůli práci nezbýval čas. Děda se vlastně celý život snažil zavděčit prací. Byl přesvědčený, že dobrou práci lidi ocení. A tak dřel jako mezek až se nakonec stal váženým hospodářem. Měl nejlepší grunt v okolí, krásnou ženu a tři děti.

Přišla padesátá léta. Dědečka lákali do družstva a nabídli mu místo předsedy. On to však odmítl. Pak přišly výhrůžky, které se stupňovaly a nakonec přišel i kriminál. Komunisti ho zavřeli na téměř tři roky do Leopoldova. Pole, lesy a dobytek byl zabaven a chtěli vystěhovat ze statku i babičku s dětmi. Nakonec jim však střecha nad hlavou zůstala, protože se přimluvil nějaký příbuzný, který u komunistů byl.

Děda nikdy o svém uvěznění nemluvil. Vlastně si nikdy na nic nestěžoval. Padesátá léta jsou totiž v rodině tabu. Všechno co o tom vím je od babičky, která ve slabých chvilkách o té době něco řekne.

Po návratu z kriminálu děda nastoupil do družstva, aby uživil rodinu. A zase pracoval jako nikdo jiný. To mi teď přijde zvláštní, protože já sám jako zástupce husákových dětí jsem neznal nikoho, kdo by v té době "makal".

89-tý rok přinesl další změnu. Dědovi byly vráceny lesy, pole a statek. Přestože mu bylo sedmdesát let, začal znovu hospodařit. Koupil 30 krav, osel pole a začal znovu, aby se rodina měla dobře.

Před pár lety hospodaření definitivně nechal. Znovu se mu objevily bércové vředy, které získal v kriminálu. Také se mu zhoršil zrak a nakonec musel uznat, že osmdesátiletý člověk už nemůže vést grunt.

Nikdo z dětí hospodářství nepřevzal. Nikdo nechtěl vzít na sebe tu strašnou dřinu a zodpovědnost. Krávy se porazily, pole a lesy se pronajaly nebo prodaly.

A teď mu vezeme ukázat pravnučku. Naše zlatíčko. Našeho miláčka, který zřejmě něco udělal do plíny, protože se najednou tak zvláštně zamyslel a zrudl v obličeji.

Přestože ji ještě neviděl, tak o ní neustále mluví a její fotku má vystavenou na čestném místě.

On ten prcek je vlastně jeho odměnou. Odměnou a důkazem, že se v životě nedřel nadarmo.

V tu chvíli sedící v přeplněném autě jsem byl rád, že jsme podstoupili to martyrium stěhování národů.

Až přijedeme na statek, tak poslušně sním knedlo vepřo zelo a dokonce si přidám. Budu to brát jako další test statečného a nesmrtelného morčete. Ochutnám všechny neskutečné dobroty jako například domácí trubičky a větrníky, které udělala babička. Nakonec mi asi bude hrozně špatně a budu vyčerpaný, ale udělám radost lidem kteří si to zaslouží.

Mimochodem už teď vím, že k dědovi příště určitě pojedeme zase a já pojedu rád.