Ukrajina a ruské jaro 2.0

Ruský návrh na normalizaci vztahů se Západem na základě změny konfigurace bezpečnostního systému v Evropě vychází především ze situace kolem Ukrajiny. Právě státní převrat v únoru 2014 a následné události (občanská válka na jihovýchodě země, referendum na Krymu a reakce Západu) způsobily, že se země stala zdrojem destabilizace pro celý region. Západ, a především USA, v návaznosti na fixaci Zbigniewa Brzezinského, že by se Ukrajina měla stát součástí evropského bezpečnostního pásu, ji využil k nátlaku na Rusko.

Zahraniční politika Moskvy se však v posledních letech dramaticky změnila a je zřejmé, že ruské vedení nemá v úmyslu podporovat nebo mlčky přihlížet dalšímu rozšiřování NATO na východ. Přesun pozornosti USA k Číně také zvyšuje příležitost pro Moskvu.

Vzhledem k tomu, že se Čína ocitla ve stejné pozici jako Rusko v případě Ukrajiny, vzhledem k problému s Tchaj-wanem a tlaku na Peking ze strany AUKUS a QUAD, je Čína, která dříve preferovala měkký postoj a relativní neutralitu, jednoduše nucena jednat globálně s Ruskem. A to dramaticky rozptyluje frontu USA a NATO a vylučuje úplnou izolaci Ruska. Pokud se o tuto „izolaci“ podělí s Čínou, nepůjde o izolaci, ale o rozdělení lidstva na dva víceméně vyvážené tábory: proamerický a atlantský a bipolární euroasijský (rusko-čínský).

Napětí, které v posledních měsících vzniklo na evropské (ukrajinské) frontě, by mohlo přerůst v nový konflikt. Ruský prezident Vladimir Putin a ministr obrany Sergej Šojgu před tím výslovně varovali 21. prosince na rozšířeném zasedání kolegia ministerstva obrany v Moskvě. Podle ruského ministra obrany „byla spolehlivě zjištěna přítomnost více než 120 zaměstnanců amerických soukromých vojenských společností v osadách Avdějevka a Pryazovskoje Doněcké oblasti“, kteří připravují provokace s použitím chemických zbraní.

Ruský prezident prohlásil, že Rusko nebude „nečinně přihlížet hrozbám, které mu hrozí“, a zdůraznil, že Rusko nemá v úmyslu ustupovat v reakci na tlak USA: „Jednoduše nemáme kam jinam jít.“

Zvažte, co by mohlo vést k další eskalaci a jaká je pravděpodobná reakce Moskvy.

Problémem se nyní zdá být to, že Ukrajina nehodlá dodržovat minské dohody, její ozbrojené síly a trestné prapory pokračují v provokacích, včetně ostřelování území DNR a LNR. Aby Rusko přimělo Kyjev k míru, mohlo by použít podobný mechanismus jako v srpnu 2008, kdy Gruzie zahájila ozbrojenou agresi proti Jižní Osetii a hodlala obsadit Abcházii.

Možných scénářů je několik, ale všechny zahrnují použití síly ze strany Ruské federace tím či oním způsobem.

První scénář. Uznání DLR a LLR s následným začleněním do Ruska.

Zdá se, že je to nejmírnější možnost. Je zřejmé, že současný stav nemůže trvat donekonečna. Ukrajina se dříve či později pokusí o vojenskou invazi, inspirovanou zkušeností Ázerbájdžánu v roce 2020. S postupujícím zbrojením a zvýšenou podporou NATO a USA bude mít Kyjev stále větší tendenci používat agresi. Proto je pro Rusko lepší být aktivní.

V současné době je situace příznivá, neboť řada vlivných politických analytiků a rozhodujících činitelů v USA se přiklání k ukončení podpory Kyjeva ze strany Washingtonu. Rostoucí ceny plynu mají navíc vážný dopad na ukrajinskou ekonomiku, což nepřímo podkopává i obranyschopnost Ukrajiny, tj. omezí se operační schopnosti ukrajinské armády.

Rusko vyšle do DLR a LLR vojenské jednotky k zajištění bezpečnosti. K legitimizaci procesu se může konat další referendum. Není pochyb o tom, že se bude hlasovat pro připojení k Ruské federaci.

Druhý scénář. Ukrajina zahájí válečné akce proti Doněcké a Luhanské lidové republice. Z Kyjeva také zaznívají výhrůžky, že si „vrátí Krym“. Rusko vysílá vojáky na pomoc republikám, ale preventivní opatření jsou širšího rozsahu. Útoky na ukrajinská letiště a vojenské sklady mají demonstrovat vážnost ruských záměrů. Operace připomíná události v Gruzii ze srpna 2008, kdy byl Saakašviliho režim donucen uzavřít mír. Po ústupu ukrajinských sil jsou hranice DNR a LNR upraveny a stávají se součástí Ruska.

Třetí scénář. Kyjev používá kartu Donbasu, ale zhoršující se socioekonomická situace v zemi vede k masovým nepokojům a protestům v řadě regionů a v hlavním městě. Zelenského režim vyhlašuje výjimečný stav a zahajuje represe. V různých městech propuká spontánní odpor, který Kyjev označuje za projevy terorismu. Uprchlíci z Ukrajiny se snaží dostat se do různých zemí, včetně Ruska, Běloruska, DNR a LNR. Moskva, vedena humanitárními důvody, vyšle do sousední země vojenské jednotky a současně poskytuje obyvatelům Ukrajiny humanitární pomoc. Je velmi pravděpodobné, že obyvatelstvo Malorossie a Novorossie vítá ruská vojska s radostí. Ukrajinští nacionalisté a části ukrajinských ozbrojených sil, které nekapitulovaly před ruskými vojsky, však začínají sabotovat a provádět sabotáže. Nyní se mění kvalifikace útoků. Místní obyvatelstvo pomáhá ruským jednotkám zadržet a identifikovat banderovce.

V tomto případě je mapa konfliktu nejistá. Hypoteticky by Ukrajina mohla zmizet z mapy jako nezávislý suverénní stát. Historická Novorosie a Malé Rusko (tj. levý břeh Dněpru) se stanou součástí Ruska - nebo na jejich místě vznikne nový stát, geopoliticky závislý a kontrolovaný Moskvou.

Čtvrtý scénář. Kyjev se brání. Západ aktivně podporuje Ukrajinu. Konfrontace se stává ostrou. Ruská vojska postupují ke Kyjevu, obsazují město a přibližují se k západním hranicím Ukrajiny. Na místě celé Ukrajiny vzniká nový východoslovanský stát, zcela nezávislý na NATO. Ukrajina, Rusko a Bělorusko vytvářejí novou politiku: federaci nebo konfederaci.

Ve všech scénářích existuje možnost zásahu NATO a USA. V prvním případě je nepravděpodobné, že by Západ přímo podpořil Ukrajinu vojenskou pomocí. Pokud se to nepodařilo v Gruzii v roce 2008, je nepravděpodobné, že se to podaří na Ukrajině. Jediné, co může Západ udělat, je uvalit další sankce, které však nebudou hrát vážnou roli.

V druhém případě by diplomatická hysterie na Západě byla mnohem silnější. Rusko by mohlo na obhajobu svého jednání použít argument „Kosova“. Vojenská podpora je rovněž nepravděpodobná, protože Západ nebude mít kvůli neshodám a složitému mechanismu rozhodování čas na rychlou reakci na situaci.

Ve třetím případě závisí pomoc na délce trvání konfliktu. Pokud bude trvat déle než dva týdny, mohly by země EU, USA a NATO začít dodávat Ukrajině další vojenské vybavení a technické prostředky. Může dojít také k pokusům o blokádu ruských sil v Černém moři a k průzkumným operacím, ačkoli ruské jednotky budou používat elektronické prostředky oslepení nepřítele. Účast Běloruska v tomto konfliktu na straně Ruska je rovněž možná.

Existuje možnost, že v některých částech západní Ukrajiny budou rozmístěny kontingenty NATO, ale až poté, co ruská armáda zastaví svůj postup. V takovém případě by území, která by zůstala mimo ruskou kontrolu, mohla být využita k umístění základen a výzbroje NATO.

Plnohodnotný vstup NATO do války proti Rusku je však nepravděpodobný i v případě čtvrtého scénáře. EU si uvědomuje, že pokud se na Ukrajině otevře válečný konflikt s Ruskem, Moskva odpoví pouze tvrdými metodami. To by také znamenalo přerušení hospodářských vazeb, včetně dodávek energie. Tato varianta by vedla k hospodářskému kolapsu v mnoha evropských zemích, což by se rovnalo urychlenému rozpadu Evropské unie.

USA, zastoupené prezidentem Joem Bidenem a velvyslancem USA v Rusku, již daly jasně najevo, že v případě ozbrojeného konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou hodlají použít nevojenské nátlakové mechanismy, především sankce. Richard Haas, předseda globalistické Rady pro zahraniční vztahy (CFR), který má blízko k demokratům, je rovněž proti přímému vojenskému zásahu v konfliktu.

Haas poznamenává, že v případě konfliktů na Ukrajině nebo na Tchaj-wanu působí proti USA „geografie“. V rámci NATO však nepanuje shoda ohledně vhodnosti vojenské konfrontace s Ruskem, na rozdíl od tvrdšího postoje vůči Číně.

Podle průzkumu YouGov, který si v prosinci 2021 objednal konzervativní Charles Koch Institute, by většina Američanů (48 %) byla proti válce s Ruskem, pokud by napadlo Ukrajinu. Válka s jaderným Ruskem nemá podporu obyvatelstva.

Administrativa Joea Bidena není schopna v situaci pokračujícího vnitropolitického rozkolu, tíhy neúspěchů domácí politiky, inflace a klesajícího ratingu mobilizovat veřejnost pro tak nebezpečné dobrodružství daleko od amerických hranic. Přítomnost amerických jednotek PMC v Donbasu namísto pravidelných jednotek ukazuje, že Washington se hodlá vyhnout přímému zapojení do války tím, že proti Rusku použije zástupné formace.

Nevojenská reakce USA může být rovněž omezená. Hrozba odpojení Ruska od systému SWIFT je tedy nepravděpodobná ze dvou důvodů:

1. „Kontrolní balík“ v rukou evropských bank, SWIFT již odmítl odpojit Rusko po sjednocení s Krymem;
2. Odpojení významného hráče, jako je Rusko, od systému, který symbolizuje triumf globalizace, povede k vytvoření alternativ.

Je například možné vytvořit společný platební systém s Čínou. O tomto tématu se diskutuje od roku 2014. 15. prosince jednal Vladimir Putin během rozhovorů s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem o vytvoření nezávislé infrastruktury, která by zajišťovala obchodní transakce mezi oběma zeměmi bez účasti jiných zemí.

De facto i některé vážné sankce USA proti Rusku přiblíží Moskvu Pekingu a urychlí formování geoekonomických a geopolitických struktur „alternativní globalizace“, což není v zájmu Washingtonu.

Kromě USA není v NATO žádný stát, který by byl schopen se v hypotetickém vojenském konfliktu postavit na stranu Ukrajiny. Velká Británie a Polsko se sice vyjádřily bojovně, ale i jejich zapojení do konfliktu může být jen omezené. Vojenské schopnosti jiných členů NATO kromě USA nejsou srovnatelné s ruskými.

USA a jejich spojenci reálně nemají žádné vojenské ani nevojenské prostředky, jak čelit Rusku, pokud by se rozhodlo aktivně zasáhnout na Ukrajině. Jejich nejpravděpodobnější strategií by tedy mohlo být blafování, provokace, opotřebování ruské armády a ruské společnosti, udržování vysokého napětí v Rusku s minimálními vlastními silami - a zároveň působení jako šestá kolona v naší zemi, která by zajistila „détente“, jež Rusko údajně potřebuje.

Všechny výpočty jsou samozřejmě tak či onak založeny na předpokladu racionálního chování USA a adekvátního hodnocení dění, vlastních sil a záměrů nepřítele americkým vedením. Fyzický a psychický stav prezidenta Joea Bidena však vyvolává obavy a schopnost Pentagonu plánovat a organizovat seriózní operace v zahraničí je od katastrofální evakuace z Afghánistánu zpochybňována.