Je dluh Achillovou patou Číny?

Stav čínské ekonomiky je pravděpodobně mnohem znepokojivější, než představitelé země připouštějí. Příčinou není dopad obchodní války s USA. Spíše je to struktura růstu poháněného dluhem, který definoval bezprecedentní vzestup Číny, jež se stala druhou největší ekonomikou světa, hned po USA. To, co se nazývá „socialismus s čínskými rysy“, se stále více podobá západnímu modelu dluhového kolapsu na steroidech.

Jádrem současného problému je zadlužený trh s nemovitostmi v Číně.

Dluhová past je definována jako situace, kdy si dlužník vezme nový dluh, aby splatil již existující dluh, a dostane se do bodu, kdy se podmínky původního dluhu drasticky změní k horšímu a dojde k nedodržení závazku. Před více než deseti lety, během období rychlého zbohatnutí prostřednictvím dluhů, když byl předsedou Federálního rezervního systému USA Alan Greenspan, si miliony Američanů vzaly půjčky, často s minimálním dohledem ze strany bank, na trhu se sekuritizovanými hypotékami. Ceny domů rostly tak rychle, že se mnozí domnívali, že nemohou nic ztratit. Až do začátku roku 2007, kdy bublina praskla.

V Číně si během uplynulé dekády či více začala rostoucí střední třída uvědomovat, že by si mohla kupovat zboží, které nikdy předtím nemohla. Americká a evropská auta, která vyráběla jejich pracovní síla, představovala první velký boom nákupů spotřebitelů. Během uplynulého desetiletí a více se tato spotřeba přesunula na nákup domů nebo bytů v jednom z mnoha rostoucích měst Číny. Velká část úvěrů na bytovou výstavbu pocházela z neregulovaných lokálních finančních nástrojů, což je forma stínového bankovnictví, neboť velké státní banky byly přísně kontrolovány.

Ještě před začátkem roku 2018, po opakovaných snahách získat kontrolu nad prudce rostoucím stínovým bankovnictvím, vzrostl rozsah této formy bankovnictví na alarmujících 15 bilionů dolarů. Nejméně 3,8 bilionů dolarů bylo ve formě takzvaných svěřeneckých fondů, které čerpaly úspory od běžných čínských občanů za účelem investic do projektů místní správy nebo do bytové výstavby. Většina z nich byla spojena s obrovskými bankami ve státním vlastnictví, ale ve formě investičních nástrojů, které tvořily mimobilanční položky.

Zpráva Světové banky z roku 2015 o stínovém bankovnictví v Číně přisuzuje prudký nárůst této formy bankovnictví a boomu nákupů realit ze strany čínských spotřebitelů téměř panické reakci vlády na celosvětovou finanční krizi v září 2008. Ve složitém řetězci událostí začaly státní podniky, topící se v likviditě, poskytovat půjčky místním samosprávám na výstavbu nemovitostí a další projekty. Čínský bytový boom byl tak spuštěn. Stínové bankovnictví ve stále větší míře utajovalo rozsah lokální činnosti před regulačními orgány.

Bublina nebo boom, týkající se bytové otázky, skutečně praskly v roce 2015, kdy Peking z ne zcela jasných důvodů zahájil určité kroky, které měly podnítit bytovou výstavbu a oživit tak ekonomický růst. Do té doby byly ceny nemovitostí docela stabilní. Nová vládní opatření vedla k rychlému zdvojnásobení cen domů ve velkých městech, někde byly ceny ještě vyšší. Dodatečné změny, které umožnily zpeněžit obnovu starších chatrných domů, vedly k boomu po roce 2015.

Do roku 2017 vnitřní růst stínového bankovnictví v Číně, které bylo hodně spjato s tímto boomem v oblasti nemovitostí, vyvolával stále větší obavy Čínské lidové banky a pekingské vlády. Světová banka odhaduje, že stínové bankovnictví vzrostlo ze 7% HDP v roce 2005 na 31% v roce 2016. Zpráva Rady pro finanční stabilitu a basilejské banky pro mezinárodní platby z roku 2018 odhaduje, že minimálně 7 bilionů dolarů v rámci riskantních půjček stínových bank v Číně není splaceno. Pokud se ekonomika výrazně zpomalí nebo dojde k recesi, mohl by to být obrovský problém.

Trh s hypotékami je nasycen

V průběhu desetiletí, v letech 2007 - 2017, dluh domácností v Číně vzrostl desetinásobně, z přibližně 5% celkového HDP na zhruba 50% HDP. Obrovský podíl na tom má dluh z hypoték domů.

Ale boom, týkající se nákupů domů, by se mohl blížit nasycení. Odhaduje se, že přibližně 61% čínských občanů žije v domech, které nejsou starší více než deset let, což je působivé číslo. Podle Jihozápadní univerzity financí a ekonomiky v Chengdu je míra soukromého vlastnictví majetku v Číně 89,68% - a je tak jedna z nejvyšších na světě. Před dvaceti lety byla tato cifra téměř na nule.

Většina nemovitostí je financována prostřednictvím místních samospráv a jejich tzv. prostředků financování místních samospráv. Ve zprávě ratingové agentury S&P Global Ratings z října 2018 se uvádí, že půjčky v rámci mimobilančních položek místních samospráv by mohly být mnohem vyšší, než se přiznává, až 5,8 bilionů dolarů. Jde o „dluhový ledovec s gigantickými úvěrovými riziky“, a bude trvat desetiletí, než se to vyřeší. Hlavní podíl, který nikdo přesně nezná, je spojen s bytovým boomem, který nyní zpomaluje, protože domácnosti pociťují velké dluhové zatížení ve spojitosti s novými domy, a zpomalení ekonomiky.

Komplikací tohoto problému a více či méně ujištěním, že bydlení nepovede zpomalující čínskou ekonomiku k obnovenému růstu, je skutečnost, že zatímco disponibilní příjem Číňanů roste za posledních šest let o průměrnou roční míru 10%, dluh domácností - většinou v souvislosti s bydlením - vzrostl v průměru o 20% ročně.

Nedávná opatření ze strany pekingských úřadů, týkající se kontroly dalšího vývoje bubliny hypoték na bydlení v americkém stylu a potenciální krize, přispívají k obrovským problémům, jimž čelí pekingská vláda Si Ťin-pchinga. Pokud se ceny domů prudce zvyšovaly, nebyl téměř žádný důvod k obavám. Trh s nemovitostmi byl „jedinečným největším hnacím mechanismem“ nárůstu čínského bohatství. Odhaduje se, že od roku 2010 je vzestup trhu v souvislosti s čínskými domácnostmi přibližně 12 bilionů dolarů.

Nyní se však v posledních měsících celková ekonomika výrazně zpomaluje. Někteří čínští ekonomové nedávno uvedli, že ve skutečnosti může být HDP nižší, než 2%, nebo dokonce negativní, a ne jak vláda oficiálně tvrdí, že růst HDP je 6,5%.

To má dopad na trh s nemovitostmi, kde prodej existujících domů v 10 hlavních městech klesl na čtyřleté minimum v říjnu. Dále znepokojení ohledně růstu zranitelné bubliny, týkající se nemovitostí, vedlo nedávno Si Ťin-pchinga k vydání varování, že domy jsou určeny k životu, nikoliv spekulacím.

Celkový dluh Číny, vláda, korporace, domácnosti - vše se v období mezi 2008 a polovinou roku 2017 téměř zdvojnásobilo na 256% HDP, zatímco podle oficiálních údajů se ekonomika zpomalila z dvojciferného růstu na pouhých 6%. To vysvětluje rostoucí obavy Pekingu ohledně toho, jak učinit z Číny světovou průmyslovou velmoc v rámci takových projektů, jako je „Made in China 2015“. To je ovšem přesně taková záležitost, kterou má washingtonská obchodní válka v úmyslu změnit.

Pro ekonomiku takové velikosti, jakou představuje Čína, kde se zpomaluje růst a celkový dluh stoupá, není trajektorie dobrá, s výjimkou radikálního přehodnocení. Nedávné návrhy na stimulaci ekonomického růstu prostřednictvím investic do infrastruktury jsou omezené, neboť už existuje dostatek vysokorychlostních železnic. Doposud jsou aktuální projekty pro městské metro a tramvajové linky, společně s upřednostňováním kontroverzního rozvoje telekomunikací 5G.

Čína má oproti Západu jednu výhodu. Její dluh je převážně vnitřní a centrální banka a velké banky jsou všechny ve vlastnictví státu. To znamená, že mají teoreticky možnost vymazat všechny nebo některé dluhy. Problém spočívá v tom, že by se Čína stala vyděděncem pro mezinárodní kapitálové investice, což by mělo obrovský dopad na Asijskou banku pro investice do infrastruktury a státní banky - na jejich schopnost získat finanční prostředky na financování ambiciózního projektu BRI a dalších projektů.

Pokud do toho zahrneme dramatickou krizi, týkající se stárnutí populace - která se vyvíjela po desetiletí vzhledem k politice jednoho dítěte - Čína již mohla dosáhnout období vrcholného růstu před několika lety. Jak si s tím poradí představitelé a ekonomové, z nichž mnozí získali vzdělání na amerických a britských univerzitách, zaměřené na chybnou ideologii volného trhu, je výzvou. Ta přesáhne problém, související s rychlou industrializací, k níž došlo poté, co Čína vstoupila do Světové obchodní organizace (WTO). Pro stabilitu světové ekonomiky i samotné Číny můžeme jen doufat, že se s touto výzvou vypořádají.