Z cest po Izraeli a Palestině

Tvrdil jsem, že si můžu více peněz vybrat z bankomatu a ukázal jsem svou kartu. Úřednice namítala, že to není kreditní karta a odvedla mě k nějakému jinému úředníkovi. Ten se mě pořád na něco vyptával (proč jedu zrovna do Izraele, v jakých zemích už jsem byl, proč nemám v pase razítka jiných zemí apod.), protože k mé smůle jsem měl zrovna jen čtvrt roku starý pas na 10 let. Stalo se mi poprvé, že někomu vadilo, že mám nový pas. Ve většině zemí totiž vadí, když máte pas starý, jenž bude platit nanejvýš půlrok. Když jsem mu řekl, že rád cestuji, dal mi do pasu razítko a pustil mě do země. S hrůzou jsem si uvědomil, že toto razítko způsobí, že v nejbližších 10 letech nebudu moci jet do Íránu nebo do Sýrie...

Leda že bych si nechal udělat nový pas. Byl sabat, tak nejezdily vlaky ani autobusy. Odkázali mě na taxi. Naštěstí to bylo hromadné taxi a cesta do Jeruzaléma stála jen 45 šekelů (asi 230 Kč) a vyhodilo mě přímo před hostelem. Hostel Agron je konzervativně židovský hostel, tak jsem se nemohl ubytovat, neboť byl sabat. Přijet o sabatu do Izraele je horší než přijet o ramadánu do muslimské země. Muslimové o ramadánu mohou aspoň pracovat, Židé nikoliv. Naštěstí v Jeruzalémě žijí i křesťané a muslimové, tak jsem vešel (přesněji řečeno jsem se vbelhal, protože mi prasknul puchýř na levé patě) Jaffskou branou do Starého města a pak šel na celkem nenápadnou horu Sion, dle které je pojmenována fašizující odnož judaismu. Po prohlídce Starého města (Arménské, Židovské, Muslimské a Křesťanské čtvrti), východního Jeruzaléma (arabsky al-Kuds) a západního Jeruzaléma (hebrejsky Jrušalajim) jsem se vydal k hostelu. Už jsem byl unaven, tak jsem vešel dovnitř, že počkám, až zapadne slunce a objeví se na nebi první tři hvězdy, čímž skončí sabat. Čekal jsem asi dvě hodiny a dostal hlad. Ptal jsem se recepční, jestli bych si mohl za doplatek vzít večeři, protože obchody byly zavřené a neměl jsem si kde koupit jídlo a ona souhlasila. Chtěla za ní 51 šekelů (asi 250 Kč), ale protože jsem měl hlad, tak jsem na to přistoupil. Jen jsem si však začal nabírat jídlo ze švédského stolu, přiletěl nějaký chlap z kuchyně, že už je zavřeno, tak si nemám nic brát. Recepční se mi tedy omluvila a musel jsem jít pryč.

Ať žije židovská pohostinnost, řekl jsem si pro sebe trpce. Snědl jsem tedy aspoň sušenky, které jsem měl z domova a zapil je izraelským pivem, které jsem si koupil dopoledne. Po západu slunce jsem musel ještě asi hodinu čekat, než uklidí pokoj po předchozím nocležníkovi a už jsem usínal vsedě jako Mr. Bean při hlídání obrazu, protože předchozí noc v letadle se moc spá nedalo. Recepční, když mě viděla, popohnala personál, abych už mohl jít spát. To se za chvíli stalo a já tvrdě usnul.

Druhý den po snídani jsem šel na Chrámovou horu, kam zakazuje vstup Židům cedule od vrchního rabinátu, neboť by se mohli nohama dotýkat míst, kam měl přístup jen velekněz. Ale jinověrci tam chodit mohou, což je zvláštní.... Došel jsem na arabské autobusové nádraží, neboť jsem si myslel, že židovské autobusy do palestinské části nejezdí, a sehnal autobus do Kumránu. Jak jsem se obával, tak v Kumránu se nedalo dojít k Mrtvému moři, protože tam byla jakási oplocená plantáž. Čekal jsem tudíž na další autobus. Dlouho žádný nejel. Najednou přišli dva mladí Židé a jali se stopovat. Vůbec se jim to nedařilo, tak se dali se mnou do řeči. Když jel kolem arabský autobus, tak na něj dělali vulgární (Topolánkovy) posunky. Po delší době někoho stopli, tak jsem se přiživil a řekl řidiči, ať mě odveze na nejbližší pláž. Dle mapy jsem odhadoval, že je vzdálená asi jen 2 km, ale jeli jsme přes 15 km do Mezuqe Deragot, kde byla nějaká kontrolní vojenská stanice. Židé vystoupili a mně bylo řečeno, že je zde dobrý přístup k moři. Tak jsem se raději zeptal vojáků, jestli můžu k vodě, na což mi odvětili, že je to zakázáno jen po západu slunce. Tak jsem ponořil do vody alespoň prst, abych mohl říkat, že jsem byl v Mrtvém moři. Pak jsem se vrátil na silnici a dlouho čekal, než pojede autobus.

Už mi docházela trpělivost, tak jsem se zeptal mladého Žida, jenž nastupoval do auta, jestli by mě vzal směrem k Jerichu a on na to, že jede opačným směrem. Tak jsem se za ním díval a on jel směrem do Jericha. Tak to jsem nepochopil... Naštěstí chvíli po něm přijel autobus. Kupoval jsem si lístek do Jeruzaléma, ale řidič ortodoxní Žid tvrdil, že to nezná, ale vezme mě do „Jrušalajim“. Tak jsem souhlasil...! Na autobusovém nádraží jsem se najedl v košer čínské restauraci a zeptal se na autobus druhý den do Hebronu. V průvodci jsem se dočetl, že do Hebronu je zakázáno jezdit individuálním turistům, tak jsem čekal, že mi ani neřeknou, kdy něco jede, ale kupodivu neprotestovali. Pěšky jsem prošel čtvrtí Mea Šearim, kde žijí ultraortodoxní Židé, již neuznávají stát Izrael a kam nesmí o sabatu jezdit auta, jinak po nich zbožní věřící hází kameny. Koupil jsem košer víno a pohledy a došel do hostelu.

Další den po snídani jsem dojel autobusem na židovské autobusové nádraží a odeslal pohledy na místní poště. Trvalo docela dlouho, než jsem se dostal na řadu, takže mi ujel autobus do Hebronu a další jel až za dvě a čtvrt hodiny. Když jsem byl na řadě, všiml jsem si, že u přepážky leží igelitka. Ohlédl jsem se, ale nikomu nepařila. V tom přiběhla ochranka, odstrčila mě a začala ji prozkoumávat. Zjistila, že tam není bomba, tak jsem mohl odeslat pohledy a odešel k autobusu. Napadlo mě, že do Betléma by mohl jet autobus dříve než do Hebronu, tak jsem šel k pokladně a řekl, že chci jízdenku do Hebronu nebo do Betléma, podle toho, co jede dřív. Sdělila mi, že to neví a mám se jít zeptat na informace.

Ve frontě na informace mě předběhlo několik ortodoxních Židů, jelikož dle mého vzezření seznali, že patřím mezi prašivé „nocrim“, jak nadávají křesťanům. Když jsem se konečně dostal na řadu, tak mi slečna sdělila, že do Betléma nejezdí od nich nic, protože je to palestinské město. Jako by snad Hebron také nebyl na palestinském území. Později jsem zjistil, že v Hebronu jsou židovské osady, zatímco v Betlémě nikoliv. Pak jsem šel podruhé do fronty na jízdenky a při čekání se najednou všichni zasekli. Nevěděl jsem, co se děje, tak jsem se ohlédl a vida, že nikdo nemluví, dovtípil jsem se, že asi drží nějakou minutu ticha. Konečně jsem se dostal na řadu a chtěl jízdenku do Hebronu. Sdělila mi, že se prodává až v autobuse. Jako by to nemohla říct rovnou...

Řidič se kupodivu nedivil, že jedu do Hebronu a bez okolků mi prodal jízdenku. Polovina lidí v autobuse byli vojáci. Jeli jsme nějak podezřele dlouho, že už jsem se bál, že jsem přejel, ale najednou se před námi objevila Abrahámova mešita, kterou jsem poznal podle fotky v průvodci, a autobus zde končil. Nejprve jsem vešel do židovské poloviny a nechal se vyfotit u kenotafu Abraháma. Poté jsem vešel do arabské části města a z té vstoupil do muslimské poloviny svatostánku. Prohlédl jsem si Izákův kenotaf a Abrahámův kenotaf z druhé strany. Obě poloviny odděluje neprůstřelné sklo. Při odchodu se začal se mnou bavit místní Arab, tak jsem se ho ptal, odkud jezdí autobusy do Betléma a on, že mě tam odvede. Řekl, že mi ukáže i staré město. Vedl mě bazarem a úzkými uličkami, které patřili arabské části, ale hned vedle ve výše položených oknech bydlí Židé, proto je nad uličkou husté kovové pletivo. Místní Židé na něj házejí odpadky, asi aby Arabům naznačili, co si o nich myslí, takže je v ulicích docela přítmí. Vzal mě do nějaké zříceniny a teprve asi po dvou kilometrech jsme došli na náměstí, kde byly taxíky, tak jsem mu dal 10 šekelů, protože bez něj bych to asi opravdu nenašel a odjel do Betléma. Po prohlídce Betléma jsem se vydal k místním taxíkům. Jeden mě chtěl vzít do Jeruzaléma za 20 šekelů, tak jsem to usmlouval na 5 šekelů. Kupodivu hned souhlasil. Jenže mě odvezl jen na kraj Betléma, kde je zeď s ostnatým drátem a tou jsem musel projít pěšky. Z jedné strany jsou sprejem palestinské nápisy, že Bůh je příliš veliký pro jedno náboženství, Osvoboďte Palestinu, Stop genocidě Palestinců apod. a z druhé jsou plakáty izraelského ministerstva turistiky, že přejí turistům nerušenou dovolenou s fotkou Jeruzaléma vyretušovanou tak, aby na ní nebyla zobrazena ani jedna mešita apod. Zeď jsem si vyfotil tajně, aby mě neviděl žádný izraelský voják a došel k úředníkům. Všechny fronty byly obousměrné, tak jsem nevěděl, do které si mám stoupnout a stále chodili lidi jen opačným směrem. Za mnou stála turistka z Guatemaly, tak jsme se shodli na tom, že smyslem těch oboustranných front je asi jen ponižování lidí. Za zdí čekal arabský autobus, kterým jsem dojel tam, kde bylo dle mé mapy jeruzalémské vlakové nádraží, ale objevil jsem jen ruinu, na které bylo napsáno, že padla za oběť válce za osvobození. Nové nádraží je asi o 5 km dál.

Poslední den ráno jsem vstal o půl hodiny dříve, abych stihl vlak mezi 9. a 10. hodinou do Tel Avivu. Zběžně jsem si prohlédl město a vlakem přijel ve 13.45 na letiště, kde jsem chtěl projít bezpečnostní kontrolou k letadlu. K mému milému překvapení zde bylo volno, ale úřednici jsem asi přišel podezřelý, tak se mě nejprve vyptávala, proč mám tak málo věcí. Sdělil jsem jí, že jsem tu byl jen čtyři dny, takže mi stačil jeden batoh, a protože i v Čechách bylo teplo, a já předpokládal, že v Izraeli bude ještě tepleji, tak jsem si nebral ani bundu. Pak se mě ptala jestli jsem v pohodě a já nato, že ano a proč bych neměl být, načež mě okřikla, že otázky tu dává ona. Zajímalo jí, kde pracuji a když jsem jí řekl, že momentálně nikde, neboť jsem nezaměstnaný, což u nás není trestné, tak jí zajímalo, co jsem dělal naposledy, také jestli mi někdo cestou na letiště nedal nějaký dáreček nebo jestli jsem nechal svůj batoh někde odložený bez dozoru.

I přesto, že jsem říkal, že ne, odvedli mě na policejní stanici. To jsem jim ani neřekl, že jsem pil čaj u Araba, koupil jsem si sandály v Muslimské čtvrti a tajně navštívil mešitu Skalní dóm. Pak už přišla její kolegyně, se kterou jsem se mohl bavit i rusky, nejen anglicky a ptala se mě, proč jsem přišel na letiště „jen“ dvě a čtvrt hodiny před odletem, tak jsem tvrdil, že mi ujel dřívější vlak z Tel Avivu. Na stanici jsem musel všechno vyndat z batohu a kapes a jít do kabinky, kde mě svlékli do slipů a nějaký mladík mě ošmatlával v gumových rukavicích, až jsem se bál, kam všude se mi bude dívat. Také mi dofotili film, aby zjistili, jestli náhodou nemám ve foťáku bombu. Naštěstí fotky zdi mi vyšly. Zase se zaměřili na můj pas - proč tam nemám razítka apod. Řekl jsem, že jsem byl s novým pasem jen v Německu a na Maltě, což je Evropská unie, takže se tam razítka zpravidla nedávají. Dívali se i do pytlíku, kde jsem měl špinavé ponožky. To jsem jim přál! Pak jsem se oblékl a musel si uklidit věci do batohu. Nemohl jsem najít jarmulku, kterou jsem si koupil jako suvenýr, ale tvrdili mi, že mi nic nevzali, tak jsem se nehádal a za doprovodu dvou úřednic odešel směrem k letadlu.

Je zajímavé, že to byla jediná věc, kterou mi nevrátili. Ještě jsme se stavili na poště, kde jsem odeslal poslední pohledy a vzhledem k tomu, že jsem byl dokonale prohledán, nemusel jsem stát v dlouhých frontách u rentgenů, ale vedli mě přímo k letadlu, což byla asi jediná výhoda tohoto extempore. Stejně nás pak ale pustili do letadla jen pět minut předem a odletěli jsme se zpožděním, tak jsem se bál, že v Miláně nestihnu přestoupit. Do Prahy jsme přiletěli na čas ve 21.50, tak jsem stihl poslední vlak domů. Byl jsem rád, že jsem navštívil Jeruzalém, je to nádherné město, ale od Izraelců si chci dát několik let odpočinek. Ačkoli jsem před svou cestou do Izraele neměl příliš rád křesťany, tak musím uznat, že ve Svaté zemi se chovají rozumněji než Židé. Myslím tím východní církve s malým počtem věřících (včetně Arménů a Etiopců), jež se příliš neodlišují od Ježíšových ideálů, ne katolíky a pravoslavné, kteří jsou zkažení světskou mocí. Křesťané nejsou tak arogantní jako místní Židé. Mé sympatie k židovskému náboženství a památkám to však nemění. Sám mám přezdívku Žid, kvůli svému vzezření a příslovečné šetřivosti a mám několik kamarádů Židů.

Jeden mi zrovna po mém návratu z Izraele říkal, že sionismus odporuje duchu judaismu a nikdy by se do Izraele za daných podmínek neodstěhoval. Sionismus je extremismus, který kazí jméno ostatním Židům, proto většinu nemůžeme soudit dle nejkřiklavější části, která si uzurpuje, už podstatou sobě vlastní, největší moc v Izraeli a jinde. Sionismus sám vznikl jako extrémně sekularizované militaristické hnutí, které se k náboženství upíná až poslední dobou dle hesla „Tonoucí se stébla chytá“ nebo „Účel světí prostředky“, ale se zbožnými Židy má asi tolik společného, jako sudetoněmecký Landsmanschaft s většinovými Němci nebo Kosovští separatisté s obyčejnými Albánci z Albánie. Proto přeji Židům, aby svůj národně - osvobozenecký boj co nejdříve očistili od sionismu, neboť tato zhoubná ideologie nemá v současném světě obdoby.

Článek přebírám ze stránek Komunistického svazu mládeže.