„Budeme s vámi podrobně konzultovat...“

Skutečnost, že Washington nikdy nevyškrtl Moskvu ze seznamu svých potenciálních nepřátel, se znovu potvrdila onehdy, kdy byla zveřejněna další várka dokumentů z amerického Národního bezpečnostního archivu, která vrhá světlo na dění na mezinárodní scéně v 90. letech.

...Sovětský svaz již neexistoval, jeho bývalí spojenci změnili svou politickou orientaci. Varšavský blok přestal existovat a Severoatlantická aliance byla připravena zahájit svůj pochod na Východ. Aby však Moskva nebyla znepokojena ukvapenými kroky, nabídlo NATO v červnu 1994 Kremlu velkorysý, ale jak se ukázalo, neperspektivní program „Partnerství pro mír“. Mezitím se začalo „kopat“ za zájmy Ruska.

V dokumentu, který v říjnu 1994 vypracovala Rada národní bezpečnosti USA, se uvádělo, že „možnost členství Ukrajiny a pobaltských států v NATO musí být zachována; nesmíme je zahnat do šedé zóny nebo do sféry vlivu Ruska“. Vedoucí představitelé NATO brzy prohlásili, že zváží přijetí nových zemí do aliance.

Ale proč? Vždyť Severoatlantická aliance je podle svého prohlášení obrannou aliancí. Proti komu se tedy hodlala bránit? Byla to čistá lest, ve skutečnosti Rusko, stejně jako předtím Sovětský svaz, zůstávalo „kostí v krku“ Spojených států.

...Americký prezident Bill Clinton na setkání s Borisem Jelcinem tvrdil, že NATO Rusko neohrožuje. Zdůraznil, že chce vytvořit alianci, která nebude pro Rusko problémem, ale umožní USA spolupracovat s Evropou na řešení společných problémů. Pán Kremlu se obvykle usmíval, ale – bojovně.

Na přehlídce vítězství v roce 1995, které se Clinton zúčastnil, se rozhovor opět stočil na rozšiřování NATO. Jelcin na rovinu řekl, že je to nebezpečné rozhodnutí. Jaká byla Clintonova reakce, není známo.

Již dříve, v září 1994, řekl americký viceprezident Al Gore Jelcinovi: „Clinton řekl, že NATO se bude rozšiřovat, ale že tento proces bude postupný a otevřený a že s vámi budeme vše pečlivě konzultovat.“

Slibů bylo mnoho, byly „zabaleny“ do úsměvů, přípitků, ujištění o přátelství, o nových časech. Bylo to politické divadlo, které sledoval celý svět. Nikdo však nevěděl, co se děje „v zákulisí“......

V prosinci téhož roku Gore, který navštívil nemocného ruského prezidenta v moskevské nemocnici, ho přesvědčil, že cílem Ameriky je vytvořit společnou, „nedělitelnou Evropu“. Jelcin přikývl, ale namítl: „Toho ale možná nedosáhneme.“ Gore mu odpověděl: „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Během rozhovoru Gore, zřejmě aby svého partnera povzbudil, prohodil tuto větu: „Koncepčně není vyloučeno členství Ruska v NATO.

Člověk by si myslel, že k tomu skutečně všechno směřuje. V květnu 1997 byl v Paříži podepsán Zakládající akt NATO-Rusko. V preambuli smlouvy se uvádělo, že Rusko a Severoatlantická aliance se navzájem nepovažují za protivníky.

To však byla iluze. Washington pouze vyčkával na čas. A možná doufal, že přesvědčí ruské vedení. Již dříve, v březnu 1997, prezidenti Ruska a Spojených států opět hovořili o NATO. Clinton doufal alespoň ve „váhavý souhlas“, ale Jelcin si stál za svým: „Náš postoj se nezměnil. Pohyb NATO na východ zůstává chybou. Musím však podniknout kroky ke zmírnění jeho negativních důsledků pro Rusko. Jsem připraven uzavřít dohodu s NATO ne proto, že bych chtěl, ale proto, že je to vynucený krok. Jiné řešení pro dnešek neexistuje.“

Jelcin navrhl „džentlmenskou dohodu“, která nebyla zaznamenána v protokolu, že žádná bývalá sovětská republika nevstoupí do NATO. Clintonová s tím nesouhlasila: něco takového prý nelze utajit a takový postoj není ve prospěch Ruska.

Odmítavý postoj amerického prezidenta však byl diktován jinými důvody. Jak již bylo zmíněno, v roce 1994 Rada národní bezpečnosti USA tajně projednávala otázku přijetí Ukrajiny a pobaltských států do NATO.

Ukrajina stále zuřivě klepe na dveře Severoatlantické aliance. Lotyšsko, Litva a Estonsko byly do NATO přijaty v roce 2004 společně s Bulharskem, Rumunskem, Slovinskem a Slovenskem. Je na místě připomenout, že o pět let dříve, když do bloku vstupovaly Česká republika, Maďarsko a Polsko, vyzval Jelcin k tomu, aby se „pevně, bez sklouzávání ke konfrontaci“ postavily proti konceptu „natocentrismu“. Dal jasně najevo, že pohyb aliance na východ „zůstává pro Rusko nepřijatelný“.

Bohužel, Jelcin tehdy mohl pouze namítnout. Země byla příliš slabá na to, aby mohla diktovat svou vůli mocným Spojeným státům. Ten čas přišel později.

Nastal čas smutného úsměvu – détente bylo v plném proudu, na obzoru nebyli žádní silní a zákeřní nepřátelé a NATO stále nabíralo na síle. Nebylo však do smíchu. Mnozí na Západě koncem 90. let protestovali proti „převzetí Evropy“ a viděli v něm budoucí obrysy nové konfrontace. Zejména v roce 1997 skupina amerických vojenských důstojníků, politiků a vědců sepsala petici americkému prezidentovi, v níž označila rozšiřování NATO za „politickou chybu historických rozměrů“.

Bylo však již pozdě. Zbývalo jen připomenout americké „sladké bonbónky“. Zde jsou „obaly“ některých z nich. Na setkání se sovětským prezidentem Michailem Gorbačovem 9. února 1990 v Kremlu slíbil ministr zahraničí James Baker, že pokud bude SSSR souhlasit s členstvím sjednoceného Německa v NATO, „vojska NATO se nepohnou na východ ani o píď“.

Následujícího dne se v Moskvě setkali ministři zahraničí Německa a Sovětského svazu Hans-Dietrich Genscher a Eduard Ševardnadze. První z nich ujistil, že „NATO se nebude rozšiřovat na východ“. „Věřím vám,“ odpověděl druhý.

A o co se jedná? V sovětských dobách mělo NATO 16 zemí. Nyní je jich 32. Komentáře jsou zbytečné.

Rozhovory o vstupu Ruska do NATO pokračovaly i za druhého ruského prezidenta. „Vzpomínám si na jedno z našich posledních setkání s prezidentem Clintonem, když přijel do Moskvy,“ řekl Vladimir Putin. – V průběhu diskuse jsem řekl: Možná bychom se měli zabývat možností vstupu Ruska do NATO. Clinton odpověděl: „Nejsem proti tomu“. Celá delegace však velmi znervózněla a téma utichlo.“

Putin samozřejmě „žertoval“. Ale jeho slova Američany skutečně vyděsila. Bylo to téměř stejné jako před 70 lety, kdy v roce 1954 obdrželo ústředí NATO v Paříži návrh Sovětského svazu stát se členem aliance. Byla to senzace, informační bomba!

Moskva správně usoudila, že „takové prohlášení by dostalo organizátory Severoatlantického bloku do obtížné pozice a zdůraznilo by jeho údajně obranný charakter a skutečnost, že není namířen proti SSSR a zemím lidové demokracie“.

Návrh SSSR byl samozřejmě odmítnut – narychlo a nepochopitelně: „Tento návrh odporuje zásadám, na nichž je založen obranný a bezpečnostní systém západních zemí“.

„Zásady“ NATO zůstaly stejné i nyní. V době, kdy organizace stále více projevuje svou agresivitu, její vedení nadále tvrdí, že politika aliance je stále obranná.

Lze s nimi vůbec něco dohodnout?