Island: Revoluce pod vedením bankéřů
31.10.2013 Komentáře Témata: Evropská unie, Krize 1288 slov
Tu a tam média uvádějí, že tak zvaná revoluce na Islandu je příkladem úspěšného boje proti světové finanční oligarchii. Konkrétně se jedná o dluhy, které má Island vůči majitelům vkladových účtů. Tato svobodomyslná země se odvážně postavila finanční oligarchii. Nadšení stoupenci „islandské revoluce“ tvrdí, že světová média účelově zakrývají události odehrávající se na „ostrově Vikingů“, aby se „revoluční nákaza“ nerozšířila do celého světa. Skutečně, média se zdráhají informovat o tom, co se tam děje.
Vše začalo asi před dvanácti lety, kdy tato země začala s komplexní ekonomickou liberalizací. Všechny islandské banky byly zprivatizovány, přeshraniční kapitálové toky se staly absolutně volnými, zahraničním investorům byly zaručeny daňové výhody. Země byla dokonce označována za „velký hedge fond“. Banky se rychle staly jádrem ekonomiky země. Zapojily se do spekulací na světových finančních trzích a začaly rozšiřovat své aktivity i mimo místních vkladatele a lákaly peníze ze zahraničí (převážně jednotlivců), ze zemí jako Británie, Holandsko a Německo. Za tím účelem byly používány lukrativní úrokové sazby. Neustále rostoucí dluhová pyramida začala vypadat jako „ekonomický zázrak“ tohoto ostrova. V r. 2003 byl bankovní sektor zodpovědný za 200% GDP, a v r. 2007 se to zvýšilo na 900%. „Drobky ze stolů bohatých“ spadlé nepočetné populaci Islandu (320,000) představovaly pěkně tučné sumy. Před finanční krizí byl Island vydáván za extrémně úspěšnou západní zemi. V r. 2007 OSN uvedla tuto zemi na žebříčku kvality života na prvním místě. Univerzitní profesoři přednášeli o islandském „ekonomickém zázraku“…
Když se na obzoru začala objevovat světová ekonomická krize, tento zázrak zmizel, pyramida již nerostla, odpisy bank v zemi vedly v roce 2008 k neschopnosti vyplatit 85 miliard dolarů. Spoustu peněz dlužily zahraničním střadatelům. Islandská vláda jednala v souladu s recepty používanými adepty ekonomického liberalismu: a) vláda převzala závazky splatit dluhy věřitelům zkrachovalých bank; b) byl vyhlášen státní krach; c) vláda se obrátila o nouzové vyplacení k Mezinárodnímu měnovému fondu; d) stát souhlasil, že splní podmínky nadiktované MMF a dalšími možnými „zachránci“. V souladu s iniciativou Reykjavíku na konci roku 2009 parlament dokonce připravil zákon, s cílem kompenzovat ztráty zahraničním vkladatelům, vedly se rozhovory o refinancování dluhu s Británií a Holandskem. Pak Island podnikl některé mimořádné kroky. Formálně byla tato opatření nařízena „dobrými občany“, kteří se všichni náhle „probrali“, vyšli do ulic a požadovali, aby Island prostě odmítl dluhy bank zaplatit. Lidé také chtěli, aby byli bankéři strčeni za mříže. V březnu 2010 se konalo referendum, kde 93% Islanďanů hlasovalo proti tomu, aby vláda zaplatila dluhy penězoměnců. Vláda provedla následující: a) odmítla zaplatit dluhy za banky vůči zahraničním vkladatelům; b) znárodnila banky; c) odmítla jednat u státního dluhu.
Co se stalo skutečně? Pravda, vláda odmítla zaplatit dluhy ve výši 5,3 miliard dolarů 340,000 vkladatelům z Británie a Holandska. Systém pojištění, který existoval před bankrotem, kryl pouze rezidenty, tedy občany Islandu. Je třeba poznamenat, že islandské banky jednaly v mnohém jako banky daňového ráje, které normálně žádné pojištění zahraničních vkladatelů nemají. Počáteční pokusy vlády přesunout tíhu nouzového vyplacení na daňové poplatníky byly ilegální. Pokud by k tomu došlo, silně by to zvýšilo státní dluh Islandu, takže vláda by nebyla ani schopna platit pouhé úroky. Pak by se státní krach stal nevyhnutelným, což bylo něco, proti čemu se finanční oligarchie stavěla velmi silně. Šlo by o zopakování „španělského precedentu“, který by mohl způsobit koncem minulého desetiletí rozpad Evropy jako domečku z karet. Bankéři zvolili menší zlo.
Žádná „blokáda“ Islandu ze strany Mezinárodního měnového fondu a dalších světových finančních subjektů neexistovala. 24. října 2008 Island požádal MMF o nouzové vyplacení. 17. listopadu 2008 tato země dostala 5,1 miliard dolarů (30% GDP) na financování státního rozpočtového deficitu. Oplátkou se zavázala deficit snížit a obnovit normální fungování finančního sektoru. V červenci 2009 islandská vláda oznámila plány na rekapitalizaci tří nových bank, vytvořených z pozůstatků starých, s cílem získat emisí dluhopisů 2,1 miliard dolarů (12% GDP). Tak zvané „znárodnění bank“ bylo v době krize vyzkoušeno ve Spojených státech, Británii a některých dalších evropských zemích. Tento proces je čistě technického charakteru, banky jsou zachráněny na úkor státního rozpočtu. Pak stát postupně snižuje svůj podíl na kapitálu bank a nechává je stát se opět soukromými subjekty. Mimochodem, zahraniční investoři nikdy žádné škody neutrpěli, dostali odpovídající kompenzace od svých vlád.
Mimo to je absolutně nepopiratelné, že islandská vláda měla závazky plynoucí ze státního dluhu. Tento dluh byl dostatečně velký, avšak ne rekordní. V roce 2007 činil 29,1% GDP, v roce 2008 vzrostl na 70,3% a v roce 2009 na 88,2%. Tato čísla jsou srovnatelná s čísly Irska a Řecka v té době. Islandská vláda nikdy státní krach nevyhlásila. Ale z ničeho nic světová média začala uvádět (odhalovat velké tajemství), že existuje jakýsi „islandský precedent“ a síly, které vyhlásily státní krach. Opakuji, nic takového se nestalo. Pravda, byl zde jeden nepříjemný okamžik ve vztazích Islandu a Mezinárodního měnového fondu, v roce 2009. „Vikingové“ navrhli, že dluh MMF nesplatí, nikoliv proto, že by nechtěli, ale proto, že na to nemají peníze. Fond pak prohlásil, že je „privilegovaný“ věřitel a že vkladatelé islandských bank mohou počkat.
Co bylo tedy v tomto případě důvodem pro vymyšlení si báchorky o krachu Islandu? Možná to bylo učiněno proto, aby se potlačily Řecko, Španělsko, Portugalsko a další členské země Evropské unie stejným směrem. Již v lednu 2012 ruský expert Sergej Golubicky uveřejnil článek s názvem „Proč žádná revoluce na Islandu není – Islandský podvod zosnovaný americkými bankéři?“. V něm dokázal, že: a) na Islandu žádná revoluce nebyla; b) události, které jsou chybně popisovány jako „revoluce“, byly zinscenovány Wall Street z vlastních důvodů a pro vlastní účely. Veškeré emoce byly jitřeny bankami Wall Street a londýnské City (Goldman Sachs, J.P. Morgan, Morgan Stanley, Barclays), které emitovaly obrovský počet finančních instrumentů zvaných úvěrové swapy (CDS). Tyto swapy jsou jakýmsi pojištěním před neschopností splatit dluhy zkrachovalými bankami, společnostmi a zadluženými státy. Věřitelské banky a držitelé dluhopisů zaplatili za tyto úvěrové swapy stovky miliard dolarů, včetně za CDS Španělska. Banky se obávaly, že jako slabý článek evropské ekonomiky může Island vytvořit precedent státního krachu, se všemi z toho plynoucími důsledky pro žraloky na Wall Street. Pokud by islandská vláda na sebe vzala neudržitelné břímě vyplacení zahraničních klientů islandských bank, nic by ji nezachránilo před bankrotem. Další skupina bank a společností, které nakoupily hromadu hraček zvaných úvěrové swapy, snila, že ke státnímu krachu dojde. Článek Sergeje Golubického o Islandu končí takto: „Za nákup úvěrových swapů se utratily stovky miliard euro a jakýkoliv humbuk vytvoří krachovou situaci – dokonce i pokud jde o takové rouhání, jakým je revoluce provedené malým, ale hrdým Islandem.“
V současnosti se Island nijak neliší od ostatních evropských států. Stejně jako jeho evropští sousedi i on se postupně propadá do močálu dluhové krize. Zde je dynamika nárůstu celkového státního dluhu eurozóny (v % GDP): 2007 – 66; 2011 – 88; 2012 – 93. Podle Evropské komise přesáhne toto číslo letos 93%. Již jsme zmínili, že státní dluh Islandu, který v roce 2009 činil 88,2%, vzroste na 118%. Mezi Islandem a Mezinárodním měnovým fondem žádné spory nejsou (jak někdy sdělují některá média).
Je obtížné se rozloučit s iluzemi. Island je prostě jen dalším příkladem způsobu, jakým světoví bankéři řídí energii protestů veřejnosti směrem, kterým si přejí. Je dokonce těžké si představit, co by Západ dělal, kdyby se lidé na Islandu opravdu rozhodli povstat a postavit se zájmům finanční internacionály. Ve skutečném světě existuje mnoho příkladů opravdových precedentů akcí, které se dějí v současném světě, když je mocná finanční oligarchie skutečně konfrontována. Jen jsou tyto události světovým médii ututlávány.
Iceland: Revolution Under Bankers Guidance vyšel 21. října 2013 na Strategic Culture Foundation. Překlad v ceně 581 Kč Zvědavec.