Demokracie, terorismus a tajný stát - 1.díl

Ve své práci Della Ragion di Stato (Důvod státu), která byla dokončena v r. 1589, italský myslitel Giovanni Botero argumentoval proti zásadní filosofické amorálnosti zastávané Niccolo Machiavellim v Il Principe (Vládce), politickém pojednání zaměřeném na způsoby a metody manipulace pomocí mocenských pák používaných vládcem v organizovaném státu.

Hlavní myšlenkou klíčové Machiavelliho práce bylo, že prakticky jakýkoliv krok podniknutý vládcem k zachování a prosazení stability a prosperity svého panství je přirozeně ospravedlnitelný. Tudíž používání násilí, vražd, podvodů a krutosti pro dosažení těchto cílů není mrzké, dokud účel světí prostředky.

Se svými dopady nutného uchýlení se do ilegality a podtextového více než jen závanu autoritářství toto není konceptualizace modu operandi, v jehož rámci by demokratické státy měly fungovat, co se týká jak vnitřní, tak zahraniční politiky.

Avšak zatímco moderní stát, řízený étosem baleným do vlády práva a respektu k lidským právům, uplatňuje moc, která je omezována a vyrovnávána nařízenou věrností ústavnosti, existují znepokojující otázky a nevyřešené problémy, které vznikly díky činnosti tajných služeb výkonné složky vlády.

Ti, kteří pracují v domácích a zahraničních sekcích tajných služeb, jsou pověřeni detekováním hrozeb pod nezbytnou rouškou utajení. Ale hemží se otázky ohledně hranic jejich aktivit a ohledně toho, jak se zodpovídají skutečně.

Překvapivě zákony Velké Británie dokonce ani formálně neuznávaly existenci MI5, domácí bezpečnostní služby, téměř až do samého konce 20. století.

Případ Harman a Hewitt proti Velké Británii z r. 1991, který spadal pod Evropskou konvenci o lidských právech, přinesl, že selhání Británie poskytnout statutární základ pro existenci tohoto orgánu, který měl pravomoc šmírovat a shromažďovat údaje, je v rozporu s právy chránícími soukromí, a, ve svém důsledku, je porušením vlády zákona.

V důsledku rozhodnutí v tomto případě schválila Británie zakládací listinu MI5 podle zákona o bezpečnostních službách z r. 1989, a později provedla podobný krok u své zahraniční služby, SIS, prostřednictvím zákona o výzvědných službách z r. 1994.

Dosti vyjímečně výzvědné služby Británie nadále udržují fikci, že „nedělají špinavou práci“ jinými slovy, že nepodvracejí cizí vlády a neplánují atentáty.

To sahá historicky již k popírání tak zvaného Lockhartova komplotu, plánu MI-1C, předchůdkyně MI6, který řídil Robert Bruce Lockhart. Lockhartův plán měl mít za cíl zavraždění Lenina a svržení nově dosazené bolševické vlády v Rusku.

Doufalo se, že takový výsledek by následnické vládě umožnil roztrhat Brest-litevskou smlouvu a vstup Ruska do války proti Německu.

Tvrzení vrcholového představitele MI6 před několika lety, že neorganizuje atentáty, oprávněně vzbudilo výsměch, jakož i naprostou nedůvěru. „K čemu pak existují?“ bylo typickou reakcí.

To bylo do jisté míry odvoláno sirem Richardem Dearlove, bývalým šéfem, který připustil, že agenti mají pravomoc použít „smrtící sílu“.

Agentům je podle zákona o výzvědných službách povoleno provádět nezákonné aktivity, jako vloupání a vstup a instalace odposlouchávacích zařízení, v zájmu národní bezpečnosti, a zatímco neexistuje žádná specifická výjimka poskytující agentům MI6 „licenci zabíjet“, paragraf 7 tohoto zákona nejen nabízí ochranu agentům, kteří odposlouchávali a upláceli, ale také když se zapletou do činnosti, jejíž součástí jsou vraždy, únosy a mučení, pokud byly tyto činy nařízeny vládním ministrem písemně.

Přesto je třeba připomenout, že zatímco odpadličtí britští agenti tvrdili, že existovaly v nedávné minulosti plány na zavraždění šéfů vlád, jako Slobodana Miloševiče ze Srbska a Muammara Kaddáfího z Libye, oficiální politikou samozřejmě zůstává, že se taková obvinění související s aktivitami tajné služby ani nepotvrzují, ani nepopírají.

Navzdory nedávné legislativní reformě v Británii představa o extrémně mocném a často nekale fungujícím tajném státu přetrvává, stejně jako ve Spojených státech a dalších západních zemích.

Kongresová vyšetřování ve Spojených státech po pádu prezidenta Richarda Nixona po skandálu Watergate zkoumala a odhalila plány tajných služeb, zejména Ústřední zpravodajské služby (CIA) a Federálního úřadu vyšetřování (FBI), jejichž součástí bylo záměrné podvracení cizích vlád a cílené vraždy, a široce rozšířené porušování práv jednotlivců prostřednictvím špionáže a obtěžování, jakož i infiltrace a rozbíjení skupin a sdružení.

Tato znepokojivá obvinění byla často vznesena a zdokumentována u mnoha agentur tajného státu a jeho pokoutních machinací, jeho tendence korumpovat a dokonce snahy zachraňovat zločinné kultury, které byly zapojeny do vytváření nesvatých aliancí s gangstery, politickými extremisty a zkorumpovanými režimy.

Například se zjistilo, že CIA konspirovala s elementy v americké mafii s cílem zavraždit v 60. a v 80. letech Fidela Castra na Kubě, v rozporu se zákony schválenými kongresem, financovala nikaragujské Contras, a agenti věděli, že byly také financovány z drogových zdrojů.

V 60. a 70. letech Aginter Press, krytí pro výcvikový tábor fašistických bojůvek Yvese Guérin-Séraca, jejichž cílem bylo podkopat šance západních liberálních demokracií dostat se do područí levice, byl částečně financována CIA.

Většina těchto akcí byla prováděna za podpory a řízení lidí z demokraticky zvolených vlád. Zatímco politici udržují zdání, že se řídí morálním rámcem slušnosti a vládou práva, ve stínu a za oponou vyzývají, řídí a napomáhají schvalování nemorálních metod, o kterých tvrdí, že jsou v nejvyšším zájmu jejich zemí.

A klíčová otázka: v jakém rozsahu historické záznamy demaskují vlády coby agenty „syntetického“ teroru? Ve „Hře zemí“ je používání tajných služeb a vojenských „černých operací“ pro výrobu incidentů na ospravedlnění válek a antisociálních zásahů téměř povinností. Jak říká jedno často používané pořekadlo: „První obětí války je pravda.“

Západní historici nemají problém přisuzovat vinu u incidentů vyrobených totalitními nebo autoritářskými režimy, jako ty spáchané jednotkami imperiálního Japonska, aby se mohla provést invaze do Mandžuska a pak do Číny, a také „incident Gliwice“, použitý Hitlerovou Třetí říší k provedení invaze do Polska.

A západní média nemají rovněž problém ventilovat podezření o spoluúčasti ruské vlády na násilnosti v r. 1999 nazvané „Moskevský domovní bombový atentát“. Ten byl svalen na čečenské separatisty a vytvořil záminku pro započetí druhé krvavé války proti ruskému federálnímu státu Čečna.

Ale co ty činy vyrobeného násilí a dezinformace použité tajnými službami západních demokracií nejen pro podvracení cizích vlád, včetně slavného svržení demokraticky zvolené vlády Mohameda Mossadeqa v Íránu CIA, ale také provedených na vlastním území, aby se dosáhly cíle na základě údajného vnímaného „národního zájmu“?

Dále, lze se ptát, nezapadá tento obrázek – obsahující možnost provádění operací pod falešnou vlajkou – do současných moderních okolností teroristických útoků na západě, ke kterým došlo před a během řady válek vedených na Středním východě aliancí Ameriky a západoevropských zemí?

Stát dnes, stejně jak tomu bylo v dobách Machiavelliho a Botera, má maximální starost o své udržení a zachování. Tato starost může být občas vyjadřována tím, co je vnímáno jako „národní zájem“, nebo jako „strategické zájmy země“, a jako věc „národní bezpečnosti“.

A pokud je národním zájmem to, že Itálie se nesmí dostat pod jakýkoliv vliv vlády byť jen částečně osazené komunisty, nebo že strategickým zájmem Ameriky musí být nepřetržitý přístup k nerostným zdrojům nějakého konkrétního regionu světa, který se čirou náhodou osídlen převážně muslimy, jak daleko by měl stát zajít, aby tyto zájmy zajistil?

Měl by se uchýlit k amorálním prostředkům, včetně výše zmíněného násilí a podvodů? Nebo existují hranice a omezení, jejichž překročení by zradilo vše, co je považováno v samozvané baště svobody a demokracie za svatosvaté?

Vzhledem k tomu, že prostředky dosažení jistých státních zájmů mohou být otevřeně a nestoudně hrubé a zájmů může být dosaženo prostřednictvím surové mašinérie autoritářské a despotické vlády, stává se jasným, že v demokratických společnostech, kde musí být cíle v souladu s konsensem a musí být schváleny většinou lidí, je možné najít východisko ve službách tajného aparátu státu, aby se vytvořily okolnosti pro usnadnění takového konsensu.

Rovněž to vládcům takových zdánlivě svobodu milujících a demokratických států pomáhá k tomu, aby byli schopni posílit vlastní pozici zákony, které umožňují přijmout jisté charakteristiky spojované s autoritářským vládnutím se souhlasem občanů, kteří připustí, aby byli připraveni o těžce vybojované svobody.

Výsledkem některých strategií použitých nejdříve při zadržování šíření sovětského komunismu a nyní v boji s politickým islámem v kontextu „války proti terorismu“ bylo, že to dalo demokratickým státům surrealistické, téměř psychopatické kvality, kdy se navenek předstírá veřejnosti, že je stát benevolentní, zatímco přehlíží tajné orgány, které mohou jednat s extrémní tvrdostí a dokonce zvrhlostí.

Dejme tomu, že pro některé lidi je používání taktiky mimořádných vydávání, mučení a cílených vražd, spolu s praktikováním temných umění podvodu a intrik typicky nasazovaným bezpečnostními a výzvědnými složkami státu, nezbytným prostředkem používaným pro ospravedlnění údajného zachování bezpečnosti veřejnosti a zajištění národních zájmů.

Ale zklamání pociťované ohledně ospravedlňování provádění drakonických a ilegálních vládních akcí ostatními mluví jako protiargument hesla „účel světí prostředky“. Jinými slovy, musí být pro odchýlení se od konvenční morálky vládami fungujícími v demokracii nastaveny limity.

Je třeba zdůraznit, že agentury používané v politice boje s výše uvedenými hrozbami se neomezovaly jen na role hrané americkými, resp. britskými tajnými službami, spolu se službami některých západoevropských partnerů.

Zapojení vojenských výzvědných služeb všech zemí západní Evropy, spolu s jejich domácími a zahraničními špionážními agenturami, bylo dlouhou dobu koordinováno pod záštitou tajné sféry impozantně mocného nadnárodního subjektu.

Centrem vyhlašování „špinavých válek“ během ideologicky zdůvodňované „studené války“ mezi Sovětským svazem a západem a „střetu civilizací“ mezi Západem a islámem v éře „války proti terorismu“ bylo NATO.

Pokračování