Izraelská lobby a americká zahraniční politika, díl I.

Díky panu Sedláčkovi, máme nyní možnost přečíst si celou zprávu v českém překladu. Pokud je mi známo, žádný jiný český server tuto zprávu nepřinesl. Pan Sedláček nabídl tento přeložený materiál exkluzivně Zvědavci. Jde o rozsáhlý materiál, proto jsem se rozhodl přinést jej na několik pokračování. Dnes tedy přinášíme první část této zprávy.

IZRAELSKÁ LOBBY A AMERICKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA

John J. Mearsheimer
Katedra politických věd
University of Chicago

Stephen M. Walt
John F. Kennedy School of Government
Harvard University

Březen 2006 RWP06‐011 

Americká zahraniční politika ovlivňuje dění v každé části zeměkoule. Tato skutečnost neplatí nikde víc než na Středním východě, v regionu trvalé nestability a obrovského strategického významu. Nejnovější pokus Bushovy vlády o vytvoření demokratické společnosti v této oblasti přispěl k vytvoření těžké nestability v Iráku, prudkému vzestupu světových cen ropy, a teroristickým útokům v Madridu, Londýně a Ammánu. Protože je toho v sázce tolik, musí pravdu o tom, jaké síly řídí americkou politiku na Středním východě, pochopit všechny země.

Americkým národním zájmem by měla být především americká zahraniční politika. Během několika posledních desetiletí, a zejména od šestidenní války v roce 1967, se středněvýchodní americká politika točí kolem vztahů s Izraelem. Kombinace neochvějné americké podpory Izraeli spolu se snahou rozšířit v tomto regionu demokracii pobouřila arabské a islámské mínění a ohrozila bezpečnost Ameriky.

Tato situace nemá v historii americké politiky obdobu. Proč jsou Spojené státy ochotné opomíjet svou vlastní bezpečnost, aby mohly podporovat zájmy jiného státu? Člověk by předpokládal, že pouto mezi těmito dvěma zeměmi je založeno na společných strategických zájmech nebo na vážných morálních závazcích. Jak si však ukážeme níže, pozoruhodnou úroveň materiální i diplomatické podpory Spojených států Izraeli takto vysvětlit nelze.

Americká politika se v tomto regionu odvíjí téměř výhradně od americké domácí politiky, a zejména od aktivit „izraelské lobby“. Vychýlit americkou zahraniční politiku směrem, který podporují, se podařilo i jiným zájmovým skupinám, ale žádné lobby se nepodařilo vzdálit americkou zahraniční politiku americkým národním zájmům za současného přesvědčování Američanů, že americké a izraelské zájmy jsou v podstatě identické.

Na následujících stránkách si popíšeme, jakým způsobem to lobby dokázala, a jak její aktivity utvářely americké působení v tomto kritickém regionu. Vzhledem ke strategickému významu Blízkého východu a jeho potenciálnímu dopadu na ostatní musí vliv lobby na americkou politiku poznat a pochopit Američané i neameričané.

Někteří čtenáři tuto analýzu shledají jako pobuřující, ale námi uváděná fakta nejsou mezi vědci seriózně zpochybňována. Naše práce se ve skutečnosti z podstatné části opírá o práce izraelských vědců a novinářů, kteří si za objasnění těchto problémů zaslouží velké ocenění. Rovněž se opíráme o důkazy poskytnuté izraelskými a mezinárodními organizacemi pro lidská práva. Naše argumenty o dopadu lobby vychází i ze svědectví příslušníků lobby, stejně jako ze svědectví politiků, kteří s nimi pracovali. Čtenáři samozřejmě mohou naše závěry odmítnout, ale důkazy, na kterých spočívají, jsou nesporné.

VELKÝ MECENÁŠ

Od říjnové války v roce 1973 poskytl Washington Izraeli vyšší podporu než jakémukoliv jinému státu. Od roku 1976 je Izrael největším každoročním příjemcem přímé americké ekonomické a vojenské pomoci a největším celkovým příjemcem od druhé světové války. Celková americká přímá pomoc Izraeli, počínaje koncem druhé světové války, činí víc než 140 miliard dolarů (dle hodnoty dolaru v roce 2003). Izrael v rámci přímé zahraniční pomoci dostává každý rok asi 3 miliardy dolarů, což je zhruba jedna pětina rozpočtu americké zahraniční pomoci. V přepočtu na hlavu poskytují Spojené státy každému Izraelci přímou podporu ve výši asi 500 dolarů ročně. Tato štědrost je obzvláště pozoruhodná, když si člověk uvědomí, že Izrael je dnes bohatý průmyslový stát s příjmem na hlavu odpovídajícím zhruba příjmu Jižní Koreje nebo Španělska.

Izraeli se ze strany Washingtonu dostává i dalšího zvláštního zacházení. Ostatní příjemci zahraniční pomoci dostávají peníze ve čtvrtletních splátkách, ale Izrael dostává celou částku na začátku každého fiskálního roku, a tak získává extra úrok. Po většině příjemců americké vojenské pomoci se žádá, aby ji celou utratili ve Spojených státech, ale Izrael může využít zhruba 25 % částky k subvencování vlastního vojenského průmyslu. Izrael je jediný příjemce, který nemusí dokládat, za co byla pomoc utracena. Díky této výjimce je prakticky nemožné předejít tomu, aby byly tyto peníze použity k účelům, s nimiž Spojené státy nesouhlasí, jako je například osidlování Západního břehu.

Kromě toho Spojené státy poskytly Izraeli skoro 3 miliardy dolarů na vývoj zbraňových systémů, jako je letoun Lavi, které Pentagon nechtěl nebo nepotřeboval, a zároveň mu dávají přístup k prvotřídním americkým zbraním, jako jsou helikoptéry Blackhaw a stíhačky F-16. A konečně, Spojené státy dávají Izraeli přístup k informacím, což jejich spojenci z NATO odmítají, a zavírají oči před tím, že si Izrael opatřuje jaderné zbraně.

Washington kromě toho poskytuje Izraeli odpovídající diplomatickou podporu. Spojené státy od roku 1982 vetovaly 32 rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN kritických vůči Izraeli. To je víc než celkový počet vet odhlasovaných všemi ostatními členy Rady bezpečnosti dohromady. Tak je také blokována snaha arabských států zařadit izraelský jaderný arzenál do agendy Mezinárodní agentury pro atomovou energii.

Spojené státy Izraeli rovněž přichází na pomoc ve válce a staví se na jeho stranu, když se vyjednává mír. Nixonova vláda Izraeli během říjnové války doplňovala zásoby a chránila ho před hrozbou sovětského zásahu. Washington byl hluboce zapojen do vyjednávání, která tuto válku ukončila, stejně jako do zdlouhavého „postupného“ procesu, jenž následoval, a hrál klíčovou roli i ve vyjednáváních, která předcházela a následovala dohodu z Osla v roce 1993. Mezi americkými a izraelskými představiteli se v obou případech občas vyskytly neshody, ale Spojené státy těsně koordinovaly své postoje s izraelskými a konzistentně podporovaly izraelský pohled na řešení. Jeden americký účastník jednání v Camp Davidu (2000) později řekl: „Příliš často jsme vystupovali… jako advokát Izraele.“

Jak popisujeme níže, Washington nechává Izraeli širokou volnost v zacházení s okupovanými územími (Západní břeh a pásmo Gazy), dokonce i když jsou jeho akce v rozporu s americkou politikou. Navíc je ambiciózní plán Bushovy vlády transformovat Blízký východ – který začal invazí v Iráku – alespoň částečně veden úmyslem zlepšit strategickou situaci Izraele. Pomineme-li válečná spojenectví, je těžké najít v historii další případ, kdy jedna země poskytovala druhé zemi takovou materiální a diplomatickou podporu po tak dlouhou dobu. Americká podpora Izraele je, stručně řečeno, jedinečná.

Tato mimořádná velkorysost by se dala pochopit, kdyby Izrael představoval zásadní strategické aktivum, nebo kdyby pro udržování americké podpory existovaly silné a závažné morální důvody. Ale ani takovéto odůvodnění není přesvědčivé.

STRATEGICKÁ PŘÍTĚŽ

Podle webu Americko-izraelského výboru pro veřejné záležitosti (American-Israel Public Affairs Committee – AIPAC) „Spojené státy a Izrael vytvořili jedinečné spojenectví, aby čelili rostoucím strategickým hrozbám na Středním východě… Tato spolupráce je značně výhodná jak pro Spojené státy tak pro Izrael.“ Toto tvrzení je jedním z bodů víry podporovatelů Izraele a izraelští politici i proizraelští Američané se na něj stále odvolávají.

Izrael mohl představovat strategickou výhodu za studené války. Izrael, fungující zde po šestidenní válce (v roce 1967) jako zástupce Ameriky, pomáhal zadržet sovětskou expanzi v regionu a způsobil potupné porážky sovětským partnerům, jako byli Egypt a Sýrie. Izrael příležitostně pomáhal chránit i některé americké spojence (jako jordánského krále Husajna), a jeho vojenská obratnost nutila Moskvu vydávat na své prohrávající partnery více prostředků. Izrael Spojeným státům také poskytoval užitečné zpravodajské informace ohledně sovětských možností.

Strategická hodnota Izraele v této době by však neměla být přeceňována. Podpora Izraele nebyla levná a komplikovala vztahy Ameriky s arabským světem. Například rozhodnutí Spojených států poskytnout Izraeli 2,2 miliardy dolarů během říjnové války mělo za následek embargo ze strany OPEC, které západním ekonomikám způsobilo značné škody. Izraelská armáda navíc nemohla chránit americké zájmy v regionu. Spojené státy se například nemohly spoléhat na Izrael, když revoluce v Iránu v roce 1979 zapříčinila zvýšenou obavu o zabezpečení dodávek ropy z Perského zálivu, a USA místo toho musely vytvořit vlastní „síly rychlého nasazení“.

Dokonce i když byl Izrael během Studené války strategickou výhodou, první válka v Perském zálivu (1990-91) odhalila, že se stal strategickou přítěží. Spojené státy nemohly využívat izraelské základny bez narušení anti-irácké koalice, a to znamenalo k zajištění, aby Tel Aviv nedělal nic, co by mohlo alianci proti Saddámovi zničit, nutnost rozptylovat zdroje (například baterie střel Patriot). V roce 2003 se historie opakovala: ačkoliv Izrael dychtil po tom, aby Spojené státy napadly Saddáma, prezident Bush nemohl požadovat jeho pomoc, aniž by spustil arabský odpor. Izrael tak opět zůstal na vedlejší koleji.

Počátkem 90. let a zejména po 11.9. byla americká podpora Izraele ospravedlňována tím, že jsou obě země ohroženy teroristickými skupinami, pocházejícími z arabského světa, a sborem „darebných států“, které tyto skupiny podporují a usilují o zisk zbraní hromadného ničení. Logický pohled na věc naznačuje, že by Washington měl dát Izraeli volnou ruku v zacházení s Palestinci a netlačit Izrael k ústupkům, dokud nebudou všichni palestinští teroristi uvěznění nebo mrtví. Také nutně vede k závěru, že by Spojené státy měly pronásledovat země, jako je Islámská republika Irán, Irák Saddáma Hussajna a Sýrie Bašára al-Assada. Izrael tak vypadá jako rozhodující spojenec ve válce proti terorismu, protože jeho nepřátelé jsou i nepřátelé Ameriky.

Tento nový logický pohled na věc se zdá být přesvědčivý, ale Izrael je ve válce proti terorismu a v širším úsilí o jednání s darebnými státy přítěží.

Za prvé, „terorismus“ je taktika, kterou může použít široké pole politických skupin; není to jediný unifikovaný protivník. Teroristické organizace představující hrozbu pro Izrael (například Hamás nebo Hizballáh) neohrožují Spojené státy, pokud proti nim tyto nezasahují (jako v Libanonu roku 1982). Mimoto, palestinský terorismus není nahodilé násilí směřující proti Izraeli nebo „Západu“; je to hlavně odpověď na dlouhodobou osidlovací kampaň Izraele na Západním břehu a v pásmu Gazy.

Co je však nejdůležitější, tvrzení, že Izrael a Spojené státy sjednocuje společná teroristická hrozba, má i opačnou příčinnou souvislost: Spojené státy mají z velké části problémy s terorismem kvůli svému těsnému spojenectví s Izraelem, ne naopak. Podpora Izraele ze strany Spojených států není jediným zdrojem antiamerického terorismu, je to však důležitý prvek a činí vítězství války proti terorismu těžším. Nemůže být sporu například o tom, že mnoho vůdců Al-Kajdy, včetně bin Ladina, je motivováno přítomností Izraele v Jeruzalému a špatnou situací Palestinců. Podle americké komise pro 11.9. bin Ladin explicitně usiloval o potrestání Spojených států za jejich politiku na Středním východě, včetně jejich podpory Izraele, a snažil se načasovat útoky tak, aby na tuto věc upozornil.

Stejně důležitá je skutečnost, že bezpodmínečná americká podpora Izraele usnadňuje extremistům, jako je bin Ladin, získání všelidové podpory a rekrutů. Ankety potvrzují, že arabská populace je k americké podpoře Izraele hluboce nepřátelská, a poradní skupina ministerstva zahraničí pro arabský a muslimský svět zjistila, že „občané těchto zemí jsou nepříjemnou situací Palestinců skutečně zasaženi a Spojené státy vidí v této věci jako hráče číslo jedna“.

Co se týče takzvaných darebných států na Středním východě, nepředstavují pro zásadní zájmy USA, bez ohledu na závazek Ameriky vůči Izraeli, žádnou extrémní hrozbu. Ačkoliv Spojené státy mají s těmito režimy několik sporů, nebýt onoho těsného provázání s Izraelem, Washington by si s Irákem, Iránem ani Sýrií nemusel dělat téměř žádné starosti. Dokonce i kdyby tyto státy získaly jaderné zbraně – což je samozřejmě nežádoucí – nebyla by to pro Spojené státy žádná strategická pohroma. Ani Amerika ani Izrael by nemohli být vyděračem, opatřeným jadernými zbraněmi, vydíráni, protože vyděrač by svou hrozbu nemohl uskutečnit, aniž by se mu dostalo drtivé odplaty. Stejně tak realitě vzdálené je nebezpečí „jaderné přihrávky“ teroristům, protože darebný stát by si nemohl být jistý, že takový transfer nebude odhalen, nebo že nebude obviněn a poté potrestán.

Americké vztahy s Izraelem ve skutečnosti činí jednání s těmito státy ještě těžšími. Jediným důvodem, proč někteří sousedi Izraele chtějí jaderné zbraně, je jeho vlastní jaderný arzenál, a vyhrožování změnou režimů v těchto zemích touhu po vlastnění jaderných zbraních jen zvyšuje. Přesto, když Spojené státy uvažují o použití síly proti těmto režimům, není Izrael příliš aktivní, protože se nemůže účastnit boje.

Zkrátka zacházet s Izraelem jako s nejdůležitějším americkým spojencem v kampani proti terorismu a různým středněvýchodním diktaturám znamená zveličovat schopnost Izraele pomoci tyto problémy řešit a ignorovat, jak politika Izraele snahy USA ztěžuje.

Podpora Izraele oslabuje pozici USA i mimo Blízký východ. Zahraniční elity shodně považují americkou podporu Izraele za příliš velkou a její toleranci izraelského útlaku na okupovaných územích za morálně stupidní a ve válce proti terorismu nevýhodnou. Například v dubnu 2004 poslalo 52 bývalých britských diplomatů premiérovi Tonymu Blairovi dopis, v němž prohlásili, že izraelsko-palestinský konflikt „otrávil vztahy mezi Západem a Araby a islámským světem“ a upozorňovali na to, že politika Bushe a premiéra Ariela Šarona je „jednostranná a nezákonná“.

A konečným důvodem, proč se ptát na strategickou hodnotu Izraele je to, že se nechová jako loajální spojenec. Izraelští představitelé často ignorují přání Spojených států a porušují sliby, které dali vrcholným představitelům USA (včetně slibů o zastavení osidlování a zdržení se „cílených atentátů“ na palestinské vůdce). Izrael navíc poskytuje citlivé americké vojenské technologie potenciálním protivníkům USA, jako je Čína, což generální inspektor ministerstva zahraničí USA nazval „příkladem systematických a rostoucích neautorizovaných transferů“. Podle nejvyššího účetního úřadu (General Accounting Office) Izrael rovněž „provádí nejvíc aktivních špionážních operací proti USA ze všech spojenců“. Kromě případu Jonathana Pollarda, jenž na začátku 80. let poskytl Izraeli velké množství utajovaných materiálů (které Izrael údajně předal Sovětskému svazu, aby získal více výjezdních víz pro sovětské Židy), vypukla nová diskuse v roce 2004, kdy bylo odhaleno, že klíčový pracovník Pentagonu (Larry Franklin) předal utajované informace izraelskému diplomatovi, údajně za pomoci dvou úředníků AIPAC. Izrael je sotva jedinou zemí, která provádí proti USA špionáž, ale jeho špionážní horlivost vůči svému hlavnímu ochránci přináší další pochybnosti o jeho strategické hodnotě.

OTÁZKA UPADAJÍCÍ MORÁLKY

Nehledě na jeho údajnou strategickou hodnotu stoupenci Izraele tvrdí, že si zaslouží bezpodmínečnou americkou podporu, protože 1) je slabý a obklopený nepřáteli, 2) je to demokracie, která je jedinou morálně přijatelnou formou vlády, 3) židovský národ v minulosti trpěl zločiny, proto si zaslouží zvláštní zacházení, a 4) Izrael jedná na mravně vyšší úrovni než jeho protivníci.

Při bližším pohledu je však každý z těchto argumentů nepřesvědčivý. Pro podporu existence Izraele existují silné morální důvody, ale jeho existence v ohrožení není. Objektivně vzato, minulé ani současné chování Izraele mu nad Palestinci neposkytuje žádnou morální výhodu.

Podpora prohrávajících?

Izrael je často popisován jako slabý a v obležení, židovský David obklopený nepřátelským arabským Goliášem. Tento obraz je poctivě živen izraelskými vůdci a sympatizujícími spisovateli, ale opak je pravdě blíž. Oproti obecnému přesvědčení měli sionisté během války o nezávislost v letech 1947-49 větší, lépe vybavené a lépe vedené vojsko a izraelské obranné síly ve válkách proti Egyptu v roce 1956 a proti Egyptu, Jordánsku a Sýrii v roce 1967 zvítězily snadno a rychle – a to v době ještě než začala do Izraele přitékat masivní americká pomoc. Tato vítězství jsou výmluvným důkazem izraelského vlastenectví, organizačních schopností a vojenské obratnosti, ale zároveň toho, že Izrael měl i ve svých nejrannějších letech do bezmocnosti daleko.

Dnes Izrael představuje největší vojenskou sílu na Středním východě. Jeho konvenční síly jsou mnohem lepší, než mají okolní sousedé, a je to jediný stát v regionu s jadernými zbraněmi. Egypt a Jordánsko podepsali s Izraelem mírové smlouvy a Saudská Arábie se nabídla, že to učiní rovněž. Sýrie přišla o svého sovětského ochránce, Irák je zdecimován třemi ničivými válkami a Irán je stovky mil daleko. Palestinci nemají ani dostatečně efektivní policii, natož armádu, která by mohla Izrael ohrozit. Podle analýzy prestižního Jaffee Center for Strategic Studies univerzity v Tel Avivu z roku 2005 „je strategická rovnováha rozhodně příznivá pro Izrael, který kvalitativní rozdíl mezi svými vojenskými možnostmi a odstrašujícími silami, a silami sousedů, stále zvětšuje“. Pokud by byla přesvědčivým důvodem podpora prohrávající strany, Spojené státy by podporovaly protivníky Izraele.

Pomoc spřátelené demokracii? 

Americká podpora je často ospravedlňována tvrzením, že Izrael je spřátelená demokracie, obklopená nepřátelskými diktaturami. Toto odůvodnění zní přesvědčivě, ale současnou úroveň americké podpory vysvětlit nemůže. Konec konců na světě je mnoho demokracií, ale tak štědrou podporu jako Izrael nedostává žádná. Spojené státy, když to pokládaly za svůj zájem, v minulosti svrhávaly i demokracie a podporovaly diktátory, a dodnes mají s některými diktaturami dobré vztahy. Čili demokracie americkou podporu Izraeli ani neospravedlňuje ani nevysvětluje.

Odůvodnění „sdílenou demokracií“ také oslabují některé aspekty izraelské demokracie, jež jsou s duchem amerických hodnot v rozporu. Spojené státy jsou liberální demokracií, kde se lidé všech ras, náboženství nebo etnik těší stejným právům. Naproti tomu byl Izrael zřízen výslovně jako židovský stát, a občanství je tu založeno na principu pokrevní spřízněnosti. Vzhledem k tomuto pojmu občanství nepřekvapuje, že 1,3 miliony izraelských Arabů jsou považovány za občany druhé kategorie, nebo že izraelská vládní komise nedávno zjistila, že se k nim Izrael chová „nedbalým a diskriminačním“ způsobem.

Izrael taktéž nedovoluje Palestincům, kteří si vezmou izraelské občany, aby se sami stali občany, a nedává těmto manželům právo žít v Izraeli. Izraelská organizace za lidská práva B‘tselem nazvala toto omezení „rasistickým zákonem, který podle rasistických kritérií určuje, kdo tu může žít“. Takové zákony pochopitelně mohou vycházet z principů, na nichž byl Izrael založen, ale neshodují se s americkou představou demokracie.

Status izraelské demokracie také podkopává jeho odmítání umožnit Palestincům vznik jejich vlastního životaschopného státu. Izrael ovládá životy asi 3,8 milionů Palestinců v Gaze a na Západním břehu, přičemž kolonizuje půdu, kde mají Palestinci dlouhodobě žít. Izrael je formálně demokratický, ale milionům Palestinců, které ovládá, jsou odepřena plná politická práva, a odůvodnění „sdílení demokracie“ je tak odpovídajícím způsobem oslabováno.

Kompenzace za někdejší zločiny 

Třetím morálním ospravedlněním je historie židovského utrpení na křesťanském Západě, zejména tragická epizoda holocaustu. Jelikož Židé byli po staletí perzekuováni a v bezpečí mohou být jen ve své židovské domovině, mnoho lidí věří, že si ze strany Spojených států zaslouží speciální zacházení.

Není pochyb o tom, že Židé kvůli odpornému antisemitismu velmi trpěli, a že vytvoření Izraele bylo odpovídající reakcí na dlouhou historii zločinů. Tato historie, jak známo, nabízí pro podporu existence Izraele silné mravní důvody. Jenže vytvoření Izraele vedlo k dalším zločinům proti, do značné míry nevinné, třetí straně: Palestincům.

Historie těchto událostí je dobře známá. Když politický sionismus koncem 19. století doopravdy zahájil svou činnost, bylo v Palestině jen asi 15 000 Židů. Například v roce 1893 tvořili Arabové zhruba 95 procent obyvatelstva, a ačkoliv byli pod tureckou nadvládou, vlastnili tuto půdu nepřetržitě po 1300 let. Dokonce i po založení Izraele tvořili Židé jen asi 35 % obyvatel Palestiny a vlastnili 7 % půdy.

Mainstreamové sionistické vedení nechtělo založit binárodní stát nebo přistoupit na trvalé rozdělení Palestiny. Sionistické vedení bylo občas ochotné akceptovat rozdělení jako první krok, ale to byl jen taktický manévr, ne jeho skutečný cíl. Jak uvedl koncem 30. let David Ben-Gurion: „Po vytvoření velké armády, bezprostředně po vytvoření státu, zrušíme rozdělení a budeme expandovat do celé Palestiny.“

K dosažení tohoto cíle museli sionisté z území, jenž se poté stalo Izraelem, vyhnat velké množství Arabů. Prostě pro ně neexistovala jiná možnost, jak tohoto cíle dosáhnout. Ben-Gurion viděl tento problém naprosto jasně a v roce 1941 napsal: „Je nemožné si představit všeobecnou evakuaci [arabského obyvatelstva] bez nátlaku, a to brutálního nátlaku.“ Neboli jak uvádí izraelský historik Benny Morris, „představa odsunu je tak stará jako moderní sionismus a provázela jeho vývoj a praxi po celé minulé století“.

Tato možnost přišla v letech 1947-1948, kdy židovské ozbrojené síly vyhnaly do exilu 700 000 Palestinců. Izraelské úřady dlouho tvrdily, že Arabové uprchli, protože jim to jejich vůdci řekli, ale pečliví vědci (většinou izraelští historici jako Morris) tento mýtus zbořili. Většina arabských vůdců ve skutečnosti naléhala na palestinské obyvatelstvo, aby zůstalo doma, jenže strach z násilné smrti rukama sionistických jednotek vedl většinu lidí k útěku. Po válce Izrael návratu palestinských vyhnanců zabránil.

Skutečnost, že vytvoření Izraele znamená morální zločin vůči palestinskému národu, byla izraelským vůdcům dobře známa. Jak řekl Ben-Gurion Nahumovi Goldmanovi, prezidentovi Světového židovského kongresu: „Kdybych byl arabský vůdce, nikdy bych se s Izraelem nedohodl. Je to přirozené: Vzali jsme jim jejich zem… Vzešli jsme z Izraele, ale před dvěma tisíci let, a co je jim po tom? Byl tu antisemitismus, nacisti, Hitler, Osvětim, ale byla to jejich chyba? Oni vidí jedinou věc: Přišli jsme sem a ukradli jejich zemi. Proč by to měli akceptovat?“

Od té doby se izraelští vůdci stále snažili palestinské národnostní ambice potlačovat. Premiérka Golda Meirová prohlásila, že „nic jako Palestinci neexistuje“ a dokonce i premiér Jicchak Rabin, jenž v roce 1993 podepsal dohodu v Oslu, byl proti vytvoření plnohodnotného palestinského státu. Extremistické násilí a nárůst palestinské populace přinutily další izraelské vůdce odejít z některých okupovaných území a hledat územní kompromisy, ale žádná izraelská vláda nebyla ochotná nabídnout Palestincům vlastní životaschopný stát. Dokonce i údajně velkorysá nabídka premiéra Ehuda Baraka z Camp Davidu v červenci 2000 dávala Palestincům pouze možnost odzbrojení a několika oddělených „bantustanů“ de facto pod kontrolou Izraele.

Evropské zločiny vůči Židům poskytují Izraeli jasné morální ospravedlnění jeho práva na existenci. Ale přežití Izraele není v ohrožení – i přes odporné a nereálné návrhy některých islámských extremistů na jeho „vymazání z mapy“ – a tragická historie židovského národa nezavazuje Spojené státy, aby Izraeli pomáhaly bez ohledu na to, co dnes dělá.

„Ctnostní Izraelci“ versus „zlí Arabové“ 

Poslední morální argument popisuje Izrael jako zemi, jenž při každé příležitosti usiluje o mír a prokazuje velkou zdrženlivost, dokonce i když je vyprovokována. O Arabech je naopak prohlašováno, že se chovají velice špatně. Tato historka – která je izraelskými vůdci a jeho americkými obhájci, jako je Alan Dershowitz, donekonečna omílána – je jen dalším mýtem. Co se týče současného chování, není jednání Izraele od činů jeho protivníků mravně odlišitelné.

Izraelští vědci dokládají, že ranní sionisté měli ve vztahu vůči palestinským Arabům daleko k laskavosti. Arabští obyvatelé sionistům vzdorovali, což je vzhledem k tomu, že sionisté chtěli vytvořit svůj stát v arabských zemích, sotva překvapivé. Sionisti reagovali s důrazem a vysoký morální kredit si v této době nezachovala ani jedna strana. Titíž vědci rovněž odhalují, že vytvoření Izraele provázely v letech 1947-1948 explicitní akty etnických čistek včetně poprav, masakrů a znásilnění ze strany Židů.

I další chování Izraele vůči jeho arabským protivníkům a Palestincům v jeho područí bylo často brutální, což odporuje jakémukoliv tvrzení o morálně nadřazeném jednání. Například v letech 1949 až 1956 zabily izraelské bezpečnostní síly něco mezi 2700 až 5000 Araby, z nichž drtivá většina byla neozbrojena. Izraelská armáda vedla v ranných 50. letech mnoho útoků za hranicemi svých sousedů, a přestože tyto akce byly popisovány jako obranná reakce, byly ve skutečnosti součástí širší snahy o rozšíření hranic Izraele. Expanzivní ambice Izraele vedly také k zapojení Británie a Francie do napadení Egypta v roce 1956, a Izrael se získaného území vzdal až po tvrdém americkém nátlaku.

Izrael ve válkách v letech 1956 a 1957 zavraždil stovky egyptských válečných zajatců. V roce 1967 vyhnal z nově vybojovaného Západního břehu mezi 100 000 až 260 000 Palestinců a z Golanských výšin 80 000 Syřanů. Rovněž nese spoluvinu na masakru 700 nevinných Palestinců v uprchlických táborech Sabra a Šatila po jeho invazi v Libanonu roku 1982, a izraelská vyšetřovací komise zjistila, že ministr obrany Šaron byl za tato zvěrstva „osobně zodpovědný“.

Izraelci mučí spoustu palestinských vězňů, systematicky ponižují a obtěžují palestinské civilisty a při mnoha příležitostech proti nim nevybíravě používají sílu. Například během první intifády (1987-1991) izraelská armáda rozdávala svým vojákům obušky a povzbuzovala je k lámání kostí protestujících Palestinců. Švédská organizace „Save the Children“ odhaduje, že „v prvních dvou letech intifády potřebovalo lékařské ošetření zranění způsobených bitím 23 600 až 29 900 dětí“, z nichž téměř třetina měla zlomeniny kostí. Téměř jedna třetina zbitých dětí byla ve věku do deseti let.

Reakce Izraele na druhou intifádu (2000-2005) byla ještě násilnější, což vedlo Ha‘aretz k prohlášení, že „izraelská armáda... se mění ve vražednou mašinérii, jejíž efektivita nahání hrůzu a je šokující“. Izraelská armáda vystřílela jen v prvních dnech povstání milion kulek, což má do přiměřené reakce daleko. Od té doby byli na každého mrtvého Izraelce zabiti 3,4 Palestinci, z nichž většinu tvořili nevinní kolemjdoucí; poměr zabitých palestinských dětí vůči izraelským je dokonce ještě vyšší (5,7 ku 1). Izraelské jednotky také zabily několik zahraničních mírových aktivistů, včetně 23-leté Američanky rozdrcené v březnu 2003 buldozerem.

Tato fakta byla dostatečně zdokumentována mnoha organizacemi pro lidská práva – včetně předních izraelských skupin – a objektivní pozorovatelé je nepopírají. A proto v listopadu 2003 odsoudili chování Izraele během druhé intifády i čtyři bývalí příslušníci Shin Bet (izraelské bezpečnostní služby). Jeden z nich řekl „chováme se ostudně“ a druhý označil chování Izraele za „jasně nemorální“.

Ale nemá Izrael právo dělat cokoliv, co může ochránit jeho občany? Neospravedlňuje specifičnost terorismu pokračování americké podpory, i když Izrael často reaguje krutě?

Ve skutečnosti tento argument není ani přesvědčivý ani ospravedlnitelný. Palestinci vůči izraelským okupantům praktikují terorismus a jejich ochota útočit na nevinné civilisty je špatná. Toto chování však není překvapivé, protože Palestinci věří, že pro ně neexistuje žádný jiný způsob, jak si od Izraele vynutit ústupky. Jak jednou přiznal bývalý premiér Barak, kdyby se narodil jako Palestinec, „přidal by se k teroristické organizaci“.

Nakonec bychom neměli zapomínat, že sionisté, když byli podobně slabí a snažili se získat svůj stát, také využívali terorismus. Mezi lety 1944 až 1947 provádělo několik sionistických organizací bombové útoky, aby dostaly Brity z Palestiny, což stálo životy mnoha nevinných civilistů. Izraelští teroristé v roce 1948 také zavraždili vyjednavače OSN Folke Bernadotteho, protože byli proti jeho návrhu zmezinárodnit Jeruzalém. Ani pachatelé tohoto činu nebyli izolovaní extremisté: vůdcům vražedného spiknutí nakonec izraelská vláda udělila milost a jeden z nich byl zvolen do Knessetu. Další teroristický vůdce, jenž schvaloval vraždění, ale nebyl souzen, byl budoucí premiér Jicchak Šamír. Ten veřejně prohlašoval, že „ani židovská etika ani židovská tradice nevylučuje terorismus jako prostředek boje“. Terorismus má spíš „hrát velkou roli... v naší válce proti okupantovi [Británii]“. Pokud je dnešní praktikování terorismu Palestinců morálně hanebné, tak to v minulosti platilo i pro Izrael a nikdo nemůže ospravedlňovat americkou podporu Izraele tím, že jeho jednání bylo v minulosti morálně nadřazené.

Izrael se možná nechová hůř než řada dalších zemí, ale rozhodně se nechová lépe. A pokud americkou podporu Izraele nemůžou vysvětlit strategické ani morální důvody, jak si ji máme vysvětlovat?

...pokračování»

Originnál zprávy obsahoval velké množství odkazů a vysvětlivek, což pan Sedláček pečlivě přeložil, ale ukázalo se, že není v mých silách je bez ztráty překopírovat sem. Máte-li zájem číst tento text včetně původních vysvětlivek, zde je celý dokument v češtině k dispozici ve formátu pdf: IZRAELSKÁ LOBBY A AMERICKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA (742KB).