Riziko mluvit pravdu

Věřím, že otevřenost a pravdomluvnost jsou správné a jazyk zušlechťují, na druhé straně nejasnosti a polopravdy jsou špatné a jazyk kazí. Mnoho lidí se tváří, že souhlasí, ale jen na oko. A mají k tomu velice dobrý důvod. Pravdomluvnost a otevřenost je nebezpečná nejen ve vzdálených diktaturách, ale i v dnešních Spojených státech.

Což nás přivádí k jednomu z největších paradoxů vzdělání v naší společnosti. Neustále vedem mladé lidí k tomu, aby nezávisle mysleli podle vlastního svědomí. Ale jakmile někdo začne nezávislé myslet, jeho myšlenky - tedy to co řekne a napíše, a jak to řekne a napíše - se pravděpodobně budou lišit od oficiálně správné verze.

“Psát jasně a přesvědčivě”, poznamenal George Orwell, “vyžaduje myslet odvážně, a kdo myslí odvážně, nemůže být politicky ortodoxní.” Tento paradox se zda být zásadní v naší neochotě odvážit se mluvit pravdu. Životy mnoha lidí, které dnes obdivujeme, podávají svědectví o smutných nebo i tragických následcích pravdomluvnosti.

Například Sokrates rád chodil na procházky se svými žáky, kteří dychtivě naslouchali jeho názorům o morálních otázkách a problémech života. Athénský senát to ale považoval za podvratné – za mravní zkázu mladých lidí - jde o podobné obvinění, jakému dnes čelí výrobci cigaret, - a odsoudil Sokrata k smrti. Sokrates zvolil sebevraždu, tehdy považovanou za čestnou a zákonnou, dnes považovanou za mentální poruchu a protizákonnou.

Jan Hus (1370 - 1415) byl český kněz. Ovlivněn myšlenkami Jana Wycliffa vyjádřil pochybnosti o dogmatu transsubstanciace a odsoudil prodej odpustků. Byl obviněn z kacířství a upálen.

Galileo Galilei (1564 - 1642) byl vynikající astronom a stoupenec Koperníkovy teorie o sluneční soustavě, kterou popularizoval v italštině, za což byl odsouzen svatou inkvizicí. Vatikán veden kardinálem Robertem Bellarmine (1542 - 1621), hlavním teologem církve, prohlásil Koperníkovu teorii za „nesprávnou a mylnou“ a jeho knihy zakázal. Bellarmine, o kterém se říkalo, že byl slušný člověk, požádal Galilea aby netrval na heliocentrické teorii a neobhajoval ji, žádost, které Galileo vyhověl. Bellarmine byl po smrti prohlášen za svatého.

Trest za pravdu a dobro

Snad vnitřně nejhlouběji se mne dotkl životní příběh maďarského lékaře Ignáce Filipa Semmelweise (1818 - 1865), krutě potrestaného za obhajobu pravdy. Jeho zločin byl hned dvojnásobný. Nejenom, že objevil původce puerperální sepse, která byla v první polovině devatenáctého století příčinou smrti tisíců chudých žen rodících nikoliv doma, ale v univerzitních nemocnicích. Mnohem horší bylo to, že zjistil ještě před objevem existence bakterií, že tyto jsou příčinou nemocí, a že pokud si lékař před zákrokem umyje ruce v desinfekčním roztoku, omezí možnost smrti pacienta. Semmelweis, který se nemohl smířit s odmítnutím tak jednoduchého řešení a s pokračujícím zbytečným umíráním rodiček v rukou lékařů, se choval stále více „nenormálně“ a byl uvržen do blázince, kde zanedlouho zemřel. Historikové se stále dohadují o příčině jeho smrti. Dnes nese jeho jméno lékařská fakulta v Budapešti.

Méně známá, ale stejně poučná ukázka rizika pravdomluvnosti je příběh Olivera Wendela Holmese (1809 - 1894), otce známého člena Nejvyššího Soudu Spojených Státu téhož jména (1841 - 1935). Povoláním lékař Holmes byl profesorem anatomie a fyziologie Harvardské university od 1847 až do odchodu do penze v 1882. V roce 1843 napsal důležitou publikaci „Nakažlivost puerperální sepse“, ve které tvrdil, že tato nemoc je přenášena z pacientky na pacientku lékařem. Toto tvrzení, stejně jako tvrzení Semmelweise, narazilo na tvrdý odpor vedoucích amerických porodníků. Ale na rozdíl od Semmelwiese Holmes se nenechal odradit zakořeněnou profesionální ignorancí a svými dalšími publikacemi se stal legendou medicíny.

Tři z nejznámějších francouzkych autorů - Voltaire (1694 - 1778), Victor Hugo (1802 - 1885) a Emil Zola (1840 - 1902) museli opustit svou vlast, aby mohli svobodně psát. Nejdramatičtější bylo setkání Emila Zoly s „policií pravdy“. Ještě předtím usoudil Zola, že kapitán Alfred Dreyfus byl nevinen. V roce 1897 publikoval svůj pověstný dopis, který začínal slovy „J‘accuse...“, a v něm obvinil francouzský generální štáb z falešného svědectví. Byl obviněn a odsouzen pro pomluvu a musel prchnout do Anglie.

Co tedy mají mladí lidé dělat, když podle rady myslet nezávislé a podle vlastního svědomí skončí v myšlenkách a závěrech, které nejsou politický přijatelné? Jedna z možností je držet se rady Marka Twaina, který řekl: „To je dar Boha, že v naší vlasti máme tři nevyslovitelné cenné věci: svobodu slova, svobodu svědomí, a zdravý rozum na žádnou z těchto svobod nespoléhat.“

Kdyby se Mark Twain řídil svou vlastní řadou, nemohl se stát tak známým a oblíbeným spisovatelem. Psal otevřeně, ale je třeba říci, že jeho nejodbojnější myšlenky byly publikovány až po jeho smrti. Často dal přednost opatrnosti a humoru před otevřeným sporem.

„Pravda“, řekl Ježíš „tě osvobodí.“ Ale pozor! Neřekl, že tím, že ji vyslovíš, se staneš populární, bohatý nebo šťastný. Řekl pouze, že budeš svobodný, což vyslovení pravdy skutečně udělá. A ta svoboda, ta opravdová vnitřní svoboda, které se dříve říkalo vyrovnanost, možná nepřinese slávu a bohatství, zato se budeš moci beze strachu podívat do zrcadla a v noci budeš klidně spát.

Jednoduše řečeno: Odvahu ANO, ale nezapomínej na opatrnost.

Článek The Hazards of Truth-Telling vyšel v roce 1999 v The Freeman: Ideas on Liberty - September 1999 Vol. 49 No. 9, Foundation for Economic Education, 30 South Broadway, Irvington-on-Hudson, New York.