Úžasně destruktivní jednotky

Ne tak ten, který byl upraven genetickým inženýrstvím - jak nedávno zjistili vyděšeni examinátoři. Vložením jednoho genu do viru neštovic zvýšili vědci úmrtnost u laboratorních myší na 100 %. Dokonce i po vakcinaci zůstávala úmrtnost 60procentní.

Nevíme, zda by tento gen vyvolal stejnou úmrtnost i u lidí. Ale tato myšlenka stojí v pozadí obav, se kterými napsal Bill Joy svou hrůzu nahánějící esej Proč nás budoucnost nepotřebuje publikovanou ve Wired před čtyřmi lety.

Joy se obává, že klíčové technologie zítřka - konkrétně genetické inženýrství, nanotechnologie a robotika - by byly (z důvodu, že se dokáží samy replikovat a je stále snazší je vytvořit) radikálně nebezpečnější, než jakákoliv technologie minulosti. Vyrobit atomovou bombu je neobyčejně náročné. Podaří-li se to někomu, pak má jen tu bombu, kterou vyrobil. Ale vytvořit ekvivalentní zlo ve formě viru bude snadnější; bude-li takový vir vytvořen, mohl by se začít sám množit. To zní jako spojení P2P (peer-to-peer) a ZHN dohromady. Výsledkem by bylo vytvoření zbraně, kterou pracovně nazývám UDJ (úžasně destruktivní jednotka).

Mnozí s Joyovými závěry nesouhlasí. Takové odhady byly vždycky špatné. Sociální a politické síly budou tvořit protiváhu nebezpečné technologii. Kde jsou ti kritikové po čtyřech letech? Co jsme se naučili o UDJ? Jak jsem na ně reagovali? A pomohla nám naše reakce cítit se bezpečněji?

Jako mnoho jiných vyučujících profesorů, ani já jsem neodolal, abych tuto těžkou otázku nepoložil své třídě. Vyzval jsem se místního génia, matematika, kapitalistu a podnikatele ze Silicon Valley, Steva Jurvetsona, aby mi pomohl formulovat učební látku, v jejímž centru by byla Joyova esej. Zahájil svůj kurs tím, že popsal příklad s černými neštovicemi ze začátku článku a vyzval třídu, aby se pokusila najít odpověď na otázku, jak by se měla společnost bránit proti inovaci vedoucí k viru, který zabíjí 100 % populace. Jakou strategii zvolit, jestliže všichni, včetně očkovaného zdravotního personálu jsou takovému nebezpečí vystaveni ..

První reakce třídy byly jasně ve stylu Sovětského svazu. Věda musí být kontrolována. Každá publikace musí před tiskem projít cenzurou. Komunikace musí být odposlouchávána - jak jinak můžeme zajistit, že se nebezpečné informace nedostanou ke špatným lidem? A samozřejmě že musíme vybudovat obranný štít ve stylu Star Wars. Každý Američan musí obdržet ochranný oděv, jaký používají ve vysoce infekčním prostředí ("Milí Američané, možná nemáte zdravotní pojistku, ale v případě biologického útoku použijte prosím přiložený skafandr...").

Netrvalo dlouho a všem bylo zřejmé, jak marná by byla realizace těchto návrhů. Vytvoření kultury takového viru nepotřebuje velkou laboratoř. Možná by se nepodařilo ukrýt její existenci v centru Manhattanu, ale zcela jistě by něco takového bylo možno postavit někde v odlehlém koutě země, např. v Montaně. Kdyby vláda filtrovala všechny informace, přišli bychom nejen o podstatnou část důležité vědecké práce, ale i o esenci toho, čemu říkáme svobodná společnost. A navíc by tyto kroky zřejmě byly neúčinné. Geneticky modifikovaná infekce by udeřila dlouho předtím, než by se lidem podařilo nasoukat se do svých skafandrů.

A pak jeden ze studentů navrhl úplně jiné řešení. Nemůžeme-li se bránit v případě útoku, pak snad by nebylo od věci pokusit se snížit pravděpodobnost takového útoku. Spíše, než navrhovat co nejdokonalejší protiinfekční skafandry, by bylo lépe věnovat úsilí k odstranění důvodů, které by k takovému útoku vedly. Proč než píchat do vosího hnízda a pak se schovávat za bukem, raději prostě do toho hnízda nepíchat? Pochopitelně s maniaky a šílenci není rozumná domluva. Ale mohli bychom se pokusit omezit pobídky, které je k tomu šílenství dohánějí. Z jistého pohledu bychom mohli redukovat tu rozumovou část rozhodnutí, která později přejde v manickou snahu nám ublížit.

Tento návrh nás dovedl k chmurnému poznání. Existuje určitá logika v ohrožení P2P, jenže nám jako společnosti tato logika prostě nedochází. Podobně zareagovaly velké nahrávací firmy proti Internetu. Jejich první reakcí bylo vyhlášení války. A tak jako v případě nahrávacích firem, naše snaha bude buď marná nebo sebedestruktivní. Nemůžeme-li mít pod kontrolou dodávku UDJ, pak jedinou správnou odpovědí je snížit poptávku po UDJ. Ale jak si všichni ve třídě záhy uvědomili, poslední čtyři roky, které uběhly od napsání Joyovy eseje, děláme pravý opak. Náš současný směr unilaterálního kovbojství si přímo vychovává nové generace naštvaných jedinců, jejichž jediným životním cílem bude nás zničit.

Ještě jsme Joyho esej plně nepochopili. Zbraně UDJ budou s nejvyšší pravděpodobností v blízké budoucnosti existovat. Zrušením svobody, rozdělováním skafandrů mezi obyvatelstvo a vyvoláváním nových válek pouze zvyšujeme možnost jejich použití. V našem vlastním zájmu bychom to měli pochopit co nejdříve.

Článek Insanely Destructive Devices vyšel na Wired kolem 9. dubna.