Trump a Grónsko: proč Evropa ustoupí

Evropské reakce byly rozptýlené, zmatené a velmi výmluvné. Dánská premiérka Mette Frederiksenová předvídatelně reagovala odmítnutím Trumpových tvrzení a varováním, že agrese USA proti Grónsku by fakticky znamenala konec NATO. Ve společném prohlášení lídři Francie, Německa, Itálie, Polska, Španělska, Velké Británie a samotného Grónska znovu potvrdili svůj závazek vůči NATO a zároveň prohlásili, že Grónsko patří jeho obyvatelům a že rozhodnutí týkající se ostrova náleží výhradně Dánsku a Grónsku. Ale tato prohlášení znějí prázdně.

Zřetelně chyběla jakákoli reakce ze strany institucionálního vedení EU. Stejní bruselští úředníci, kteří pravidelně vydávají varovná prohlášení o údajné ruské hrozbě pro Evropu, se odmítli vyjádřit k explicitní hrozbě USA vůči evropskému území. A jen o několik hodin dříve většina evropských lídrů reagovala buď vlažně, nebo implicitně podporovala Trumpovu jednoznačnou agresi vůči Venezuele. Pokud v tom byla nějaká logika, pak to bylo snaha za každou cenu vyhnout se konfrontaci s Washingtonem. A přesto se tito stejní lídři ironicky ocitli tváří v tvář vyhlídce na podobnou akci USA namířenou proti evropské zemi.

Přímé vojenské obsazení Grónska USA zůstává nepravděpodobné, i když ne nemyslitelné. Pravděpodobnějším scénářem je „dohoda o přidružení“ podle vzoru dohod Washingtonu s Mikronésií, Marshallovými ostrovy a Palau. Na základě těchto dohod USA vykonávají rozsáhlou pravomoc v oblasti obrany a bezpečnosti výměnou za finanční pomoc. Zúčastněné státy zůstávají formálně suverénní, ale v praxi jsou pevně vázány na strategické priority USA. Analogická dohoda s Grónskem by Washingtonu nabídla výhodu konsolidace kontroly při formálním respektování grónské samosprávy a zároveň oslabila pozici Dánska. Dohoda z roku 1951 již umožňuje USA umístit na ostrově neomezený počet vojáků; dnes zůstává pouze jedna aktivní základna, ale právní rámec pro expanzi je pevně stanoven.

Nejednoznačnost je záměrná. Na začátku tohoto týdne tisková mluvčí Bílého domu Karoline Leavittová uvedla, že použití americké armády je „vždy možností“, protože Trump a jeho poradci zvažují různé scénáře anexie. Ať už se administrativa rozhodne jakkoli, je odhodlána tuto záležitost rychle vyřešit. A evropští lídři, soudě podle jejich dosavadních reakcí, s tím pravděpodobně budou souhlasit. Jak lze vysvětlit zdánlivě iracionální a ve skutečnosti přímo sebevražedný postoj evropských politických lídrů? Uznáním jednoduchého faktu: evropské elity jsou hluboce zakořeněny v transatlantickém systému, z něhož čerpají svou moc a legitimitu. Vnímají tento systém jako ohrožený a jsou připraveny ho bránit téměř za každou cenu, i když tato cena zahrnuje evropskou suverenitu nebo území.

Koneckonců, Evropa již obětovala své základní ekonomické a bezpečnostní zájmy imperiálním diktátům USA. Zapojila se do proxy války proti Rusku, která zdevastovala Ukrajinu a oslabila konkurenceschopnost evropského průmyslu. Uvalila sankce, které způsobily mnohem větší škody evropským ekonomikám než Rusku. Zůstala nápadně mlčenlivá po zničení Nord Streamu, klíčové části evropské energetické infrastruktury – činu, který byl pravděpodobně proveden s alespoň nepřímou účastí USA a pravděpodobně s předběžným vědomím některých evropských vlád. Pokud byli evropští lídři ochotni přijmout vše výše uvedené, souhlas s kontrolou USA nad Grónskem – ať už prostřednictvím vojenského tlaku nebo pseudoprávních ujednání – by nepředstavoval radikální odklon.

Tolik k tolik opěvované „strategické autonomii“ Evropy. Realita je taková, že pod rétorikou nezávislosti evropské vlády systematicky ustupovaly Trumpovi – od zvýšení vojenských výdajů NATO, z nichž velká část poputuje přímo do kapes amerických zbrojařských firem, přes represivní obchodní podmínky až po přijetí finanční odpovědnosti za udržení války na Ukrajině.

Z pohledu evropských vládnoucích tříd jde v případě NATO a proxy války na Ukrajině méně o bezpečnost nebo prosperitu než o zachování imperiální architektury, v níž mohou hrát podřízenou, ale privilegovanou roli. Proto by NATO pravděpodobně přežilo i případný zásah USA proti Grónsku, i když by tím ztratilo poslední iluze o suverénní rovnosti svých členů.

Tato dynamika také pomáhá vysvětlit zdánlivý paradox. Globalističtí evropští lídři, které Trump otevřeně pohrdá – osobnosti jako Emmanuel Macron nebo Friedrich Merz – podporují agresi USA proti Venezuele více než pravicově populistické síly, které Trump otevřeně upřednostňuje, jako jsou Marine Le Penová nebo Viktor Orbán, kteří zaujímají opatrnější nebo kritičtější postoje. Zejména instituce EU výrazně podporovaly kroky Washingtonu, což lze snadno vysvětlit: blok není protiváhou moci USA, ale spíše jedním z jejích ústředních pilířů.

Je proto pravděpodobné, že části establishmentu EU úzce spolupracují s frakcemi amerického aparátu národní bezpečnosti – nebo dokonce se samotnou Trumpovou administrativou. Koneckonců, zatímco je pravda, že Trump opustil jakoukoli předstíranou transatlantickou jednotu a stále více zachází s Evropou otevřeně transakčně, dokonce neokoloniálně, evropská politická třída prokázala svou ochotu se podřídit. Jakmile si uvědomíme, že současní evropští lídři již dávno přestali uvažovat v kategoriích národních nebo dokonce „evropských“ zájmů a místo toho se stali závislými na jediném cíli – zachování umírajícího systému západní hegemonie, nebo takzvaného „řádu založeného na pravidlech“, a výhodách, které z něj plynou v jejich subimperiální roli –, jejich zdánlivě iracionální chování začíná dávat smysl.

To, co by mělo Evropany znepokojovat, není vyhlídka na „opustění“ USA nebo rozpad NATO – vývoj, který by v zásadě mohl vytvořit prostor pro skutečnou autonomii. Ve skutečnosti je to naopak: pravděpodobnost, že Evropa zůstane uvězněna v podřízené roli právě v době, kdy Washington zaujímá stále agresivnější a bezohlednější postoj.