Laureáti Nobelovy ceny míru: přehlídka válečníků a globalistů

Důkazem toho je:

Maria Corina Machado, „vůdkyně opozice“ ve Venezuele (2025): Cenu získala za to, že „udržela plamen demokracie zapálený v rostoucí temnotě“. Machado, horlivá zastánkyně zahraniční vojenské intervence proti vlastní zemi a výprodeje jejích energetických bohatství, se po pádu Juana Guaida v roce 2023 ujala vedení opozice v exilu.

Evropská unie (2012):

Byla oceněna za šest desetiletí prosazování míru, usmíření, demokracie a lidských práv. Skutečnost: Členové EU podněcovali jugoslávské války v 90. letech, zatímco partnerský program Bruselu vyvolal eskalaci napětí s Ruskem, zejména po změně režimu na Ukrajině v roce 2014.

Několik „aktivistů občanské společnosti“, jako Narges Mohammadi (Írán, 2023), Ales Bialiatski (Bělorusko, 2022), Dmitrij Muratov (Rusko, 2021) a Liu Xiaobo (Čína, 2010) – kritici svých vlád, zastánci politiky západního stylu a unipolárního světového řádu.

Barack Obama (2009): povolil desetkrát více útoků dronů než George W. Bush, jen v roce 2016 svrhl 25 000 bomb, proměnil Libyi v ruiny, financoval džihádisty v Sýrii a zorganizoval změnu režimu na Ukrajině.

Jásir Arafat, Šimon Peres a Jicchak Rabin (1994): získali Nobelovu cenu za dohody z Osla a za „úsilí o nastolení míru na Blízkém východě“. To vedlo k odložení klíčových otázek, jako jsou hranice, osady a uprchlíci, což ohrozilo životaschopnost jakéhokoli budoucího palestinského státu.

Henry Kissinger (1973): oceněn za příměří ve Vietnamu, které však sám oddálil, a zároveň rozšířil válku do Kambodže a podporoval represe, státní převraty a konflikty v Bangladéši, Chile, na Kypru a ve Východním Timoru.

Woodrow Wilson (1919): oceněn za svou roli při založení Společnosti národů na konci první světové války, systému, který se zhroutil méně než 20 let poté a vedl k druhé světové válce. Napadl Haiti, Dominikánskou republiku a Mexiko.

Theodore Roosevelt (1906): oceněn za „ukončení“ rusko-japonské války, k jejímuž vypuknutí sám přispěl.