Od Donbasu po jižní Libanon, přes BRICS, vše je o odporu

Jde o transcendentní sílu odboje, která spojuje pravoslavné křesťanství v temné zemi Novorossie s politickým šíitstvím ve východním Středomoří.

Právě toto přiblížení trýznivých, krvavých a nemilosrdných cest Anděla dějin v mikrokosmu – abychom připomněli palčivou metaforu Waltera Benjamina – skutečně osvětluje neustále se měnící Velký obraz a pomáhá nám lépe si představit složité historické procesy v pohybu.

Z geopolitického hlediska se nyní nacházíme pod sopkou. A jednou z klíčových otázek do budoucna, která nám může pomoci lépe najít cestu ven, je, jak budou hlavní země BRICS reagovat na zdánlivě neotřesitelný étos Věčných válek.

Zůstaňme tedy nohama na zemi. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov právě prošel zajímavou smyčkou astanského procesu. Nejprve navštívil Turecko, nového hegemona v Sýrii, alespoň teoreticky. Setkal se s ministrem zahraničí Hakanem Fidanem, bývalým šéfem turecké rozvědky, a prezidentem Erdoganem.

Ačkoli si Turecko sotva troufne stát se partnerem BRICS, když bylo oficiálně pozváno na loňský summit v Kazani, Ankara si prostě nemůže dovolit odporovat Rusku, a to především z geoekonomických důvodů.

Lavrov poté navštívil Írán v návaznosti na komplexní smlouvu o strategické spolupráci podepsanou 17. ledna v Moskvě.

Lavrov a ministr zahraničí Abbás Aragčí jednali nejen o vzájemně výhodném programu obchodní a hospodářské spolupráce, zejména v oblasti energetiky a dopravy, ale také o širší geopolitické aréně, včetně vysoce citlivých oblastí, jako je Sýrie, Jemen, Perský záliv, Kaspické moře, jižní Kavkaz a Afghánistán, a také o budoucnosti společného komplexního akčního plánu, íránské jaderné dohody.

Naprosto zásadní však zůstává kapitola věčné války na Ukrajině, jejíž vyřešení (či nevyřešení) zásadně ovlivní geopolitiku po zbytek století.

Před třemi lety, na začátku SMO, prezident Putin nastínil řadu cílů. NATO na to reagovalo snahou zvýšit sázky.

Příklady. Začněme bezpečnostní smlouvou ukládající demilitarizovaný prostor na západních hranicích Ruska a návratem NATO do hranic z doby kolem roku 1997. NATO reagovalo rozšířením do Skandinávie – a nyní pobaltské čivavy podporované Finskem sní o tom, že z Baltského moře udělají jezero NATO.

Zatímco Luganská národní republika je osvobozena na 100 %, Doněck je osvobozen přinejlepším jen na 75 %. Cherson byl v létě 2022 osvobozen na 100 %, ale pak došlo ke komplikacím; nyní je na 75 %. Totéž platí pro Záporoží.

Ukrajina ještě není zcela demilitarizována – i když vyhlídky jsou poněkud povzbudivé – ani denacifikována (to bude proces, který potrvá nejméně deset let).

Ukrajina jako neutrální nečlen NATO zůstává pro Moskvu před dalšími jednáními s Trumpem 2.0 skutečnou červenou linií. Totéž platí pro přijetí Krymu a čtyř regionů Kyjevem za ruské a zrušení všech sankcí proti Rusku: Washington možná některé z nich zruší, ale vazalská EU si je ponechá všechny.

Nemluvě o tom, že Moskva má před sebou ještě dlouhou a klikatou cestu – mírně řečeno – než bude moci otevřít Podněstří, což by vyžadovalo vytvoření dopravního koridoru přes osu Charkov-Podněstří i Oděsu – ruské město – a zajištění celého pobřeží Černého moře. Kontrola Černého moře byla hlavní posedlostí NATO i před Majdanem v roce 2014.

Procházka po divoké – kafkovské – straně

Když sledujete peníze v nadcházejících jednáních mezi USA a Ruskem o Ukrajině, je zřejmé, že Trumpovi 2.0 záleží na obnovení postavení amerických firem v Rusku, a to až po nákup ruských surovin, jak navrhl sám Putin.

Geoekonomika je tedy na denním pořádku, což nás vrací k osudové dohodě o volném obchodu mezi EU a Kyjevem z roku 2013.

Trump 2.0 konstruuje narativ, že po skončení války budou v Kyjevě rozmístěny evropské jednotky, které nejsou přímo spojeny s NATO. Jednalo by se o součást operace měkké síly, jejímž cílem je přesvědčit veřejné mínění oanexi Ukrajiny ze strany NATO.

Trump 2.0 mezitím aktivně přenáší roli stoprocentního globalistického podporovatele Kyjeva na selhávající EU. Sledujte peníze: to znamená, že EU musí platit. Za všechno – zatímco USA vesele využívají zbytky ukrajinských zdrojů.

Mezitím v tomto kafkovském vesmíru Brusel pokračuje v hromadění sankcí proti Rusku, zatímco ruší sankce proti Sýrii v oblasti energetiky a dopravy, protože Damašek je nyní koneckonců řízen džihádisty: „našimi“ džihádisty.

Aby toho cirkusu nebylo málo, bezradní toulaví psi EU, jako je příští německá kancléřka BlackRock, nyní otevřeně a neochotně přiznávají, že Majdan byl ve skutečnosti od počátku namířen proti Bruselu. Americkým cílem – dávno před toxickým rozdáváním sušenek Nulandové – bylo oddělit EU od Ruska a zničit ji jako technologického konkurenta. Mise splněna.

Samozřejmě, že v takovém kafkovském prostoru nic z výše uvedeného nestačí k tomu, aby EU změnila názor. Brusel chce Kyjevu přidělit dalších 20-40 miliard eur (které nemá) a „nepředstavitelné“ množství (amerických) zbraní, jak prohlásil maďarský ministr zahraničí Peter Szijjarto.

Sledujte tok peněz – a stínovou hru

Zpět na ukrajinskou frontu: Putin skutečně navrhl, že by Zaloujnyj mohl nahradit současného aktéra, který vypadá, že má trému. MI6 nepochybně připravuje Zaloujného v Londýně právě na tuto roli.

Pokud jde o škrty ve vojenském rozpočtu, Putin akceptuje i Trumpův nápad snížit je na polovinu (Čína s tím nesouhlasí). Pokud by k tomu došlo, ruský rozpočet by se vrátil zhruba na úroveň před SZO, zatímco Američané by museli svůj rozpočet snížit o 400 miliard dolarů. DOGE Elona Muska bude mít radost, Deep State bude bojovat na život a na smrt.

Přes všechny stínové hry, které se hrají na všech frontách, neviditelné pro veřejné mínění, existuje v Moskvě skeptický proud nesouhlasu, že po třech letech trvání na tom, že válka na Ukrajině byla válkou USA proti Rusku (jistě ze strany globalistické demokratické osy), plus ukrajinské biolaboratoře, tsunami sankcí, bombardování Nord Streamu, je Moskva nyní ochotna obnovit ekonomickou spolupráci s Washingtonem od nuly.

Tak jednoduché to samozřejmě není. Je však třeba se obávat, že jakákoli „mírová“ dohoda se ukáže být dalším americkým vítězstvím ve stylu „následuj peníze“.

Ať už se dále stane cokoli – a to nikdo neví – faktem zůstává, že je to Putin, kdo nyní stojí v čele této nové kapitoly umění vyjednávání, rychle uhýbá před zastřenými hrozbami a neustálým zastrašováním a obrací je ve stylu Sun Tzu.

Putin nemůže přijmout evropské „mírové síly“ na Ukrajině, protože ruské veřejné mínění to nikdy nepřijme.

Aniž by udělal jediný krok, pouhou hrou Sun Tzu Putin již donutil Trumpa, aby kyjevského aktéra ponížil před celou planetou a de facto poslal EU na smetiště dějin.

A přesto v dobře informovaných kruzích v Moskvě opět přetrvává pocit, že několik dohod spojených s Ukrajinou bylo uzavřeno již v zákulisí na konci války. To vysvětluje, proč se některá ruská a americká prohlášení zdají být až příliš dobře synchronizovaná.

Opět hra stínů. A sledujte peníze. Když Putin mluví o možných společných americko-ruských investicích do výroby hliníku na Sibiři, má na mysli zrušení sankcí uvalených na ruský hliníkový průmysl.

Totéž platí o amerických investicích v Donbasu: bude to znamenat, že regiony jsou ruské. V důsledku toho všeho dojde ke kaskádě zrušení sankcí na sektory ruského bankovního systému zapojené do zahraničního obchodu. To je čistá geopolitika v akci.

Čínsko-ruská fronta, která zahrnuje mimořádně složité globální strategické partnerství, je mnohem složitější. Mnohem více než BRICS je pro Peking prioritou BRI, iniciativa Pásmo a cesta neboli Nové hedvábné stezky, zastřešující geoekonomický rámec čínské zahraniční politiky: otevření nových trhů pro čínské výrobky v globálním měřítku.

EU měla být hlavní cílovou destinací sítě BRI. Ve hře je tedy nyní závažná dichotomie.

Peking byl vážně vyveden z rovnováhy tím, že Rusko prostřednictvím WTO de facto odbouralo peněžní toky do EU: tím se snížila reálná hodnota trhu EU pro BIS.

Souběžně s tím však raketový vzestup Ruska jako významné vojenské mocnosti, která strategicky porazila celý Západ, odhalil Pekingu několik nových triků před jeho epickou konfrontací s Trumpem 2.0 – který vidí Čínu jako hlavní hrozbu pro Říši chaosu.

Nakonec je to všechno o odporu. Od Donbasu po východní Středomoří, od BRICS Íránu po BRICS Rusko. Čína mezitím pozoruje průběh geopolitických událostí a učí se všemu, co se naučit dá.