„Západ“ jsou USA a jejich kolonie („spojenci“). Tato „aliance“ se rozpadá

Americká vláda a tisíce jejích propagandistů používají nejrůznější metody, aby snížili (v současnosti na přibližně 900 miliard dolarů ročně) částku, kterou ročně vynakládají na armádu, ale bez všech těchto triků na oklamání veřejnosti je skutečná celková částka více než 1,5 bilionu dolarů, což je 65 % celosvětové celkové částky – a přesto se právě teď Trumpova administrativa VYDÁVÁ, že se soustředí NA snižování JINÝCH částí federálního rozpočtu. A přitom JEDINÉ federální ministerstvo USA, které ještě nikdy neprošlo auditem, je ministerstvo „obrany“ (OSTATNÍCH zhruba 600 miliard dolarů ročně, které vláda vynakládá na armádu, je vypláceno z OSTATNÍCH federálních ministerstev – která JSOU každoročně auditována a která Trumpův tým dosud hledal a odhaloval „plýtvání, podvody a zneužívání“).

Žádný propagandistický orgán („zpravodajské“ médium) v americkém impériu (NATO, Japonsko, Jižní Korea, Austrálie a Nový Zéland) ani nepřipouští, že americké impérium existuje. Pouhá zmínka o něm je „zpravodajským“ médiím impéria fakticky zakázána. Mnozí kritici „demokracií“ v kapitalistických zemích nazývají tento zákaz (nebo „cenzuru“) výrazem, který pro něj zavedl Edward S. Herman, „manufacturing consent“, což je technika – neustálá autocenzura, která je praktikována tak, aby se zalíbila inzerentům a vládě, kterou ovládají (prostřednictvím megadotací svých miliardářů každé ze dvou politických stran) – kterou provádějí média v USA. USA, aby pak tyto vlády mohly označit jakoukoli vládu, kterou se vláda USA snaží „změnit režim“ nebo svrhnout a nahradit pacholkem, za vládu, která je „autokratická“ nebo dokonce „diktátorská“, či dokonce „tyranská“; a proto je „výroba souhlasu (veřejnosti)“ takovými „demokraciemi“ klíčová pro další růst impéria. (Žádné impérium nemůže být ani MOŽNÁ demokratické; jsou to ze své podstaty diktatury, ať už jejich ústava říká cokoli. Samozřejmě, že v průběhu dějin se impéria prohlašovala za legitimní podle jakýchkoli norem, které v té době převládaly – ale všechna impéria jsou ze své podstaty gangsterské operace).

Toto impérium – jediné zbývající impérium na světě, kromě impérií některých jeho kolonií, z nichž největší je impérium Velké Británie, pokud se vůbec dá reálně nazvat „impériem“ poté, co 25. července 1945 spoluzaložila impérium USA a podřídila se větší moci Ameriky – se nyní definitivně rozpadá. V dosavadním druhém funkčním období prezidenta Trumpa jeho rozhodnutí tento proces značně urychlila a jeho propaganda těchto rozhodnutí neodpovídá pravdě, která spočívá v tom, že samotná vláda USA je po celém světě široce považována za největší hrozbu světovému míru a ve skutečnosti je globálním agresorem od doby, kdy se Harry Truman stal v roce 1945 americkým prezidentem. Místo toho předkládá případ, že americké kolonie jsou pro americké daňové poplatníky příliš nákladné na to, aby je nadále „chránili“ proti (podle něj) Rusku, Číně a Íránu – třem zemím, které přinejmenším od roku 1991 nikdy nepředstavovaly ŽÁDNÉ nebezpečí ani pro USA, ani pro jejich „spojence“ (snad s výjimkou Izraele, s nímž se íránská vláda skutečně JE odhodlána skoncovat – ale nemá žádné prostředky, jimiž by mohla tohoto cíle dosáhnout). Ačkoli se tedy Trump nesnaží poučit veřejnost impéria o skutečných dějinách (například pokud jde o Ukrajinu a Tchaj-wan, a Izrael), které jsou před touto veřejností režimními médii skrývány a které vysvětlují realitu, zdá se, že se snaží řešit a omezit problém nadměrného rozšiřování amerického impéria, jak se to děje v posledních desetiletích. Na rozdíl od mnoha jiných komentátorů zde nebudu spekulovat o tom, jaké jsou jeho skutečné motivy a priority, proč to dělá a proč to dělá způsobem, jakým to dělá. Nyní se však nacházíme v období úpadku amerického impéria.

Na jeho počátku se společné impérium Velké Británie a USA (které se brzy poté začalo rozrůstat a stalo se americko-americkým impériem) rozpadalo. kontrolovaným kolosem, který existuje dodnes) veřejně představil světu 5. března 1946 Winston Churchill (za účasti jeho spoluzakladatele prezidenta Trumana) na Westminster College ve Fultonu ve státě Missouri ve slavném Churchillově projevu „Zvláštní vztah“ a „železná opona“, v němž prohlásil nejen to, že Spojené státy a britské impérium Mají tento „zvláštní vztah“, ale i to, že Sovětský svaz vytvořil železnou oponu, kterou „demokracie“ musí zbořit. Jednalo se o dvojí tvář projevu z 5. března 1946, který ve své druhé polovině představil OBĚ „Zvláštní vztahy“ A „Železnou oponu“, aby tuto „oponu“ a vládu Sovětského svazu zadržel a nakonec ukončil, ale který klamavě přihodil chválu „statečného ruského lidu a mého válečného soudruha maršála Stalina“, aby tak zakryl Churchillův skutečný (a tajný) záměr, kterým bylo, aby USA a Velká Británie nakonec Sovětský svaz napadly a dobyly. Tato válka měla být propagandisticky nazývána „studenou válkou“, ale jak Churchill, tak Truman věděli, že by se mohla stát nejen třetí světovou válkou, ale i apokalyptickou – tak „horkou“, že by snad mohla být i světovou.

Truman ve skutečnosti o tomto Churchillově záměru (okamžitě přejít do třetí světové války a dobýt Sovětský svaz) věděl, zejména proto, že Truman již dříve, v květnu 1945, odmítl jako nepraktický návrh, který Churchillův tým (na Churchillovu žádost) vypracoval, aby USA a Velká Británie společně napadly a dobyly Sovětský svaz počínaje 1. červencem 1945. Byl nazván „Operace nemyslitelné“. V britském Národním archivu je o ní článek vojenského historika Jonathana Walkera „Operace Unthinkable: Churchillův plán na třetí světovou válku“, který vznikl na základě jeho knihy z roku 2013 Operation Unthinkable: The Third World War: British Plans to Attack the Soviet Empire 1945. Ačkoli jeden z recenzentů této knihy proti ní kriticky poznamenal,

Walker sympatizuje s Churchillovým zatvrzelým postojem k Polsku, a přestože popisuje „zjevné šílenství“ plánu, který mohl později zahrnovat použití jaderných zbraní, kupodivu se domnívá, že „mohl Polákům poskytnout poslední šanci na svobodu před totální sovětskou nadvládou“.

Ačkoli podtitul knihy zní Britské plány na útok na sovětské impérium, byla to právě Británie, kdo v roce 1945 impérium měl. Byly to USA, které měly použít atomové bomby a začít hromadit A-bomby, aby dosáhly nadvlády.

Poté, co Churchill v Postupimi obdržel zprávu o úspěšném testu americké bomby, Walker cituje polního maršála Brookea, který řekl, že Churchill „byl zcela unesen a byl nadšen myšlenkou, že bomba může napravit rovnováhu se Stalinem.

„Teď bychom mohli říct, že pokud trváte na tom či onom, tak můžeme prostě vymazat Moskvu, pak Stalingrad, pak Kyjev, pak Kujbyšev, Karchov, Sebastopol. Nikde nejsou Rusové!“

To, že byl plán znám jako operace Unthinkable, naznačuje, že ministerstvo zahraničí i sbor náčelníků štábů jej považovaly za nepředvídatelný a nedosažitelný. Proruské nálady byly v roce 1945 stále silné a všeobecné volby připravily Churchilla o jakoukoli pravomoc takové plány realizovat. Přesto se nevzdal. Dne 5. března 1946 pronesl svůj nechvalně známý projev o „železné oponě“, který signalizoval zahájení studené války a podnítil desetiletí a více antikomunismu a mccarthismu v USA.

Obavy z „komunistické nadvlády“ – jak píše autor – se počátkem roku 1946 „staly ortodoxním myšlením na britském ministerstvu zahraničí“ za vlády labouristy Ernesta Bevina.

Americký prezident Harry Truman následoval Churchilla a pověřil americký Společný výbor pro válečné plány, aby připravil pohotovostní plány pro operace proti Sovětům, přičemž nevyloučil ani použití rostoucích amerických zásob atomových bomb. Walker uvádí, že Trumanův zvláštní poradce Clark Clifford dospěl k závěru, že Stalin věřil, že „jediným výsledkem je válka“. Stalin to možná řekl, ale nemohu o tom najít žádný důkaz, i když pravděpodobně věděl o plánech západních vůdců. Kniha také neposkytuje jasné důkazy o často opakované hrozbě sovětské invaze do západní Evropy, ačkoli ta podnítila studenou válku a byla ospravedlněním pro britské atomové zbraně.

Kniha je jinak nejvěrohodnějším výzkumem, který byl dosud o této zásadně důležité historické záležitosti proveden. Nikdo již nemůže rozumně zpochybnit, že FDR nepřátelství vůči Churchillovu imperialismu, neboť představoval největší hrozbu pro mír ve světě po 2. světové válce, bylo hluboce prozíravé a prorocké. Jak řekl sám Walker, Churchillův plán byl „plánem na třetí světovou válku“. S tím Churchill počítal, jakmile 12. dubna 1945 zemřel FDR a Truman se stal prezidentem – a to ještě předtím, než byla vyrobena atomová bomba. Naproti tomu FDR plánoval již od srpna 1941 – ještě před vstupem USA do 2. světové války – vytvoření (jak tomu říkal) „Spojených národů“, které by po skončení 2. světové války převzaly kontrolu nad tvorbou a prosazováním mezinárodního práva a postavily by mimo zákon VŠECHNA impéria. Protože FDR věděl, že OBĚ světové války byly výsledkem SOUPEŘÍCÍCH EMPIRIÍ. To byl tedy FDRův plán a Churchillův plán byl přesně opačný. A 25. července 1945 jak Churchill, tak Trumanův osobní hrdina, generál Dwight Eisenhower, přesvědčili Trumana, že pokud vláda USA nakonec nepřevezme kontrolu nad celým světem, pak ji převezme Sovětský svaz; a tak okamžitě přistoupil k tomuto plánu a během pouhého jednoho roku nahradil téměř celý FDRův tým pro zahraniční záležitosti a během pouhých dvou let nahradil všechny. Výměna zahraničněpolitického týmu předchůdce je sice normální, pokud je nový prezident z jiné strany než jeho předchůdce, ale v Trumanově případě byla velmi neobvyklá, a to nejen proto, že byl ze stejné strany, ale i proto, že jeho předchůdce byl mimořádně populární a Truman nikoli. Truman navíc na veřejnosti vždy chválil FDR, ačkoli v soukromí jím pohrdal. (Je zřejmé, že kdyby se s tím veřejně svěřil, nemohl by v prezidentském klání v roce 1948 zvítězit).

Truman, který nebyl příliš bystrý, přišel do Bílého domu se stejnými předsudky, jaké měl jeho hrdina Eisenhower a jaké měl Churchill (a které FDR rozhodně neměl), zejména vůči Rusku. Zatímco FDR byl hluboce proti jakémukoli impériu, Churchill i Eisenhower takoví nebyli – a Churchill hluboce věřil ve starý názor, že pouze impéria jsou dostatečně silná, aby udržela mír – což je něco přesně opačného než skutečnost, která je taková, že impéria intrikují a válčí proti sobě navzájem. Myšlenka, která Churchilla obzvláště poháněla, byla ta, s níž přišel jeho raný učitel Cecil Rhodes v roce 1877, že pouze pokud se Anglii podaří získat zpět kontrolu nad Spojenými státy, bude možné, aby impérium mohlo porazit všechny ostatní a získat tak nakonec kontrolu nad celým světem a nastolit mír na celém světě; Rhodesův plán tedy spočíval právě v dosažení tohoto cíle a Churchill jako jeden z jeho nejoblíbenějších akolytů usiloval o to, aby se stal tím, kdo to uskuteční. To se mu podařilo, ale britsko-americkému impériu se – stejně jako všem předchozím – nepodařilo dosáhnout monopolní kontroly nad všemi ostatními zeměmi. Proto to, čeho jsme nyní svědky, je rozplétání Rhodesova plánu.

Jediný způsob, jak může být nastolen mír, je ten, který plánoval FDR a který jeho bezprostřední nástupce okamžitě přerušil.

Nejlepší cestou vpřed by bylo, kdyby Putin a Si navrhli Trumpovi, že pokud Trump schválí plán, s nímž přišel FDR – což by znamenalo některé zásadní reformy Charty, nad níž měl Truman při založení OSN právo veta -, pak Putin a Si to udělají stejně. Mohlo by k tomu dojít, ale POUZE v případě, že se všichni tři shodnou na tom, že by k tomu mělo dojít.

Tím, že by prohlásili, že je to plán FDR, a ne jejich vlastní, by nikomu nestálo v cestě jeho ego. Pokud by se však byť jen JEDEN z těch tří pokusil místo toho odklonit k „něčemu novému“, pak by cestu vpřed zablokovalo právě ono ego. Jediná věc, která by byla na FDR plánu „nová“, by byla jeho realizace a dokončení. Jeho uskutečnění by však bylo tou největší věcí v dějinách lidstva.

A jen si představte, jaký by to byl „summit“.