Odhalení tajemství války

Prof. RZ: Nejdůležitější otázkou je osud amerického dolaru. Konkrétně jde o jeho nadvládu v ekonomickém světě.

Jen tato nadřazenost přináší USA příjem až bilion dolarů ročně. A nejde jen o peníze. Vojenská síla USA je úzce spjata s nadřazeným postavením dolaru. Bilion dolarů, který USA získávají ze světa, je z velké části vynakládán na udržování amerického vojenského komplexu.

Není možné, aby USA nechaly dolar sklouznout na druhé nebo třetí místo mezi světovými měnami. Pokud se tak stane, většina dolarů uložených v zahraničí (a je jich více než 7 bilionů) se jako tsunami nahrne zpět k břehům USA. Inflace by prudce vzrostla a životní úroveň by klesla jako kámen. Následná politická bouře by mohla zemi snadno rozvrátit. USA tedy raději uvidí, jak jde svět ke dnu, než aby tolerovaly zánik dolaru. To platí zejména za Trumpovy vlády.

Nyní se nabízí otázka – kdo ohrožuje dolar? Obvyklou odpovědí je Čína, protože je to jediná země s dostatečně velkou ekonomikou, která tu americkou předčí. To je pravda, ale v mezinárodním obchodě je čínský jüan až na čtvrtém místě s méně než 5 % všech plateb. Na celosvětových devizových rezervách se jüan podílí pouze 2 %, zatímco na americký dolar připadá 58 %, tedy téměř 30krát více! To z jüanu činí potenciální, nikoli však bezprostřední hrozbu pro dolar. V čínském přeshraničním obchodě však jüan v poslední době překonal dolar, pokud jde o objem obchodu. Čínská hrozba pro dolar tedy skutečně roste.

Na euro však připadá 20 % světových devizových rezerv. Tato pětina všech rezerv by místo toho mohla být denominována v dolarech. Euro tedy „ukradlo“ čtvrtinu pozice dolaru, což je desetkrát více než jüan. To je důležité, protože světové měnové rezervy rostou stejně rychle nebo rychleji než světová ekonomika, což si každoročně žádá více rezervních měn. Vydávání této měny a její posílání do zahraničí k uložení jako investice nebo výměnou za komodity vyrobené v zahraničí je v podstatě... no, tisk peněz. Nic nemůže být tak výnosné jako tohle. Proto je euro v současnosti největší hrozbou pro dolar. A tak je objektivně EU hlavním nepřítelem USA.

IS: Ale před vznikem eura hrály jeho roli jiné evropské měny, například marka D, francouzský frank a další. Ty také sloužily jako světové rezervy.

RZ: To je pravda, ale konsolidací těchto měn (a dnes již 20 zemí nahradilo svou měnu eurem a očekává se, že minimálně 6 dalších tak časem učiní) se euro stalo mnohem silnějším a žádanějším pro uchovávání hodnoty než kterákoli z těchto předchozích měn. Možnou výjimkou byla marka D, ale německá ekonomika byla příliš malá na to, aby mohla vážně konkurovat americké.

IS: Musí to z EU nutně dělat nepřítele USA? Mohou to být jen přátelští konkurenti, které spojují společné politické a vojenské cíle?

RZ: Mohly by, a skutečně jimi byly. V minulosti se EU a USA těšily kooperativním vztahům. V prosinci 1999, kdy bylo zavedeno euro, měla EU silnou podporu USA. Prezidentem byl Bill Clinton a USA hospodařily s rozpočtovým přebytkem a těžily z růstu EU. V roce 1995 byla v Madridu podepsána Nová transatlantická agenda, která slibovala užší spolupráci. NATO se rozšiřovalo a USA k tomu potřebovaly podporu EU.

Zpočátku se euro nezdálo být vážným soupeřem dolaru. Začínalo na 1,17 USD, ale brzy kleslo pod paritu a během několika let pomalu rostlo. Situace se však změnila, protože EU rostla rychleji než USA a v roce 2007 ekonomika EU poprvé překonala USA v nominálním vyjádření. Tehdy měla EU téměř 500 milionů obyvatel oproti přibližně 300 milionům v USA. Krize rizikových hypoték zasáhla ekonomiku USA, což posílilo ekonomickou převahu EU. Dne 18. července 2008 dosáhla hodnota eura 1,60 USD.

Američtí bankéři na tento den nikdy nezapomenou ani neodpustí. Pocit nadřazenosti přiměl evropské představitele k diskusi o nahrazení dolaru zvláštními právy čerpání (SDR), která se skládají ze 44 % z dolaru, 34 % z eura a dalších měn. Dominique Strauss-Kahn, ředitel MMF a potenciální francouzský kandidát na prezidenta, byl jejich hlavním zastáncem.

IS: Nechvalně známý DSK!

RZ: Ano, ten. V květnu 2011 byl v New Yorku zatčen kvůli obvinění ze sexuálního napadení. Z MMF odstoupil a trestní obvinění bylo staženo. Jsem si jistý, že žádná souvislost. Ale myšlenka nahradit dolar zvláštními právy čerpání zemřela spolu se Strauss-Kahnovými prezidentskými ambicemi.

Dolar přežil, ale Američané vzali na vědomí: EU není přítel. Zdálo se, že evropské elity čekají na klopýtnutí USA a touží po kontrole nad mezinárodními financemi. Od té doby se zdá, že politika USA je zaměřena na zadržování nebo dokonce zničení EU, aby jí zabránila dosáhnout nadvlády.

Tato změna politiky si vyžádala čas. Zpočátku, když byly ekonomiky USA a EU podobné velikosti, se hovořilo o zóně volného obchodu. Diskuse o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) začaly v roce 2013, přičemž první návrh unikl v roce 2014. Mezitím se ekonomika USA zotavila a rostla rychleji než ekonomika EU.

Pak přišel brexit. Zajímavé je, že jej iniciovala vládnoucí Konzervativní strana, jejíž oficiální stanovisko znělo Zůstat. Referendum bylo konzultativní, bez formální povinnosti realizovat jeho výsledek. V červnu 2016 se 52 % hlasujících vyslovilo pro odchod z EU, čímž se země rozdělila. Anglie a Wales, s výjimkou Londýna, byly převážně pro Brexit, zatímco Skotsko a Severní Irsko hlasovaly pro Remain. Za této situace, pokud britská elita myslela vážně, že chce v EU zůstat, měla k tomu dostatek příležitostí.

Vzpomínáte, jak britská vláda nechtěla vydat Augusta Pinocheta dychtivě čekající španělské justici? Ta měla všechny právní důvody očekávat jeho rychlé vydání, ale k tomu nikdy nedošlo. S brexitem to však bylo jinak.

Navzdory možnostem setrvání v EU a posunu veřejného mínění směrem k setrvání se o brexit tvrdošíjně usilovalo. Spojené království opustilo EU po 47 letech členství a ukončilo tak dvě generace britské evropské identity.

IS: Znamená to nutně, že se EU stala nepřítelem USA? Mohou to být jen přátelští konkurenti, které spojují společné politické a vojenské cíle?

RZ: Mohly by, a také jimi byly. Když došlo k brexitu, EU výrazně oslabila. EU přišla o 80 milionů lidí. A co je ještě důležitější, její ekonomika se zmenšila o 17 % a stala se opět výrazně menší než ekonomika USA. Euro vůči dolaru kleslo na dřívější úroveň. Jednání o TTIP se zadrhla, a když se v roce 2016 dostal k moci Trump, fakticky zanikla. TTIP byla koncipována jako sňatek rovných s rovnými, ale USA byly opět větší.

IS: Od té doby se rozdíl mezi ekonomikami EU a USA jen zvětšil. Znamená to, že USA nakonec zvítězily a že EU už není nepřítelem?

RZ: Tak jednoduché to není. Na první pohled se nominální HDP USA od roku 2008 zdvojnásobil, zatímco HDP EU vzrostl pouze o 30 %. Podle parity kupní síly (PPP) jsou však obě ekonomiky stále zhruba stejně velké. Hrozba EU pro USA tedy stále existuje.

A pak je tu ještě jedna věc, která mi vážně vadí.

IS: Co to je?

RZ: Elektřina. Obecně je spotřeba elektřiny považována za dobrý ukazatel produktivního HDP země. V USA se tyto dva parametry před rokem 2008 úzce doplňovaly. Od té doby však výroba elektřiny na obyvatele v USA klesla o 8 %. Jak se to slučuje s deklarovaným zdvojnásobením HDP za stejnou dobu? Nebo se skutečností, že dnes existuje mnoho oblastí spotřebovávajících elektřinu, které tehdy neexistovaly (nebo byly v plenkách)? Patří sem například elektromobily, tepelná čerpadla, těžba kryptoměn a umělá inteligence, která spotřebovává energii.

Kromě toho výrobní zařízení v roce 2008 nezahrnovala miliony solárních panelů instalovaných na domech lidí a v solárních farmách a obrovské větrníky na moři ještě nebyly postaveny. Jak by tedy mohla celková výroba elektřiny stagnovat a v přepočtu na obyvatele klesat, pokud se HDP skutečně zdvojnásobil? Tyto výpočty dokonce ani nezahrnovaly asi 11 milionů nelegálních přistěhovalců do USA, kteří musí také spotřebovávat elektřinu.

Podívejme se blíže na onen hospodářský růst USA. Dnes se dozvídáme, že polovina všech podnikatelských investic za posledních 15 let směřovala do nástrojů zvyšujících produktivitu, jako je software a zařízení pro zpracování informací. K dalším důležitým oblastem růstu patřila výstavba datových center a výrobních zařízení na baterie pro elektromobily a křemíkové mikročipy. A žádná z těchto technologií nespotřebovávala další elektřinu? Tomu se nechce věřit. Jediným věrohodným vysvětlením se zdá být, že americká deindustrializace, která začala kolem roku 2008, pokračuje dodnes. Mimochodem, ani Trumpovo první prezidentství tento sestupný trend nezměnilo.

Podívejme se, jak se věci vyvíjejí v Evropě. I tam došlo k poklesu výroby elektřiny na obyvatele, i když mírnějšímu – asi o 3 %. Bližší pohled však poskytuje diferencovanější obrázek. V Německu, které je tahounem evropské ekonomiky, se výroba elektřiny na obyvatele od roku 2008 snížila o neuvěřitelných 34 %. Mírný pokles je tedy způsoben růstem v méně rozvinutých zemích EU.

Možná byl německý pokles způsoben tím, že země vyřadila z provozu své jaderné elektrárny a nyní dováží elektřinu ze zahraničí? Spotřeba elektřiny na obyvatele však také dramaticky poklesla – o 19 %.

V sousední Francii, druhé největší ekonomice EU, se spotřeba na obyvatele snížila o více než 20 %, zatímco výroba zůstala stejná. Dokonce i v Polsku se výroba elektřiny na obyvatele od roku 2008 snížila o 3 %. Takový středoevropský hospodářský tygr!

Přitom v Rusku se výroba elektřiny na obyvatele zvýšila o 35-40 %, zatímco v Číně o celých 135 %, přičemž křivka jejího růstu nevykazuje žádné známky nasycení.

Zatímco se tedy americké politice podařilo zbrzdit a dokonce smrštit reálnou ekonomiku EU, v USA je pokles ještě větší. Současně druhý nejvýznamnější konkurent USA, Čína, je v plném proudu. Čína sice deklaruje, že nemá v úmyslu vyzvat dolar, ale v geopolitice nezáleží na úmyslu, ale na schopnostech. Pokud by Čína byla schopna nabourat dolar, a tím i americkou ekonomiku, nemusela by to dělat, aby získala globální převahu. Pouhá hrozba takovou akcí by USA přiměla k poslušnosti.

Tato situace musela vést k vážnému zamyšlení elit USA, které hledají řešení této krize. V opačném případě se USA ocitnou ve smrtící ekonomické spirále a budou se muset stále více zadlužovat (pro rok 2024 téměř tři biliony USD), jen aby udržely ekonomiku nad vodou a zároveň před okolním světem předstíraly falešný optimismus.

IS: Myslíte si, že už takové řešení našli? Mimochodem, proč jste mezi největšími nepřáteli Ameriky nejmenoval Rusko? Americká veřejnost ho často označuje za nepřítele číslo 1.

RZ: Myslím, že je to zavádějící. Nepřátelství mezi USA a Ruskem se zdá být přehnané. Obě velmoci mají dlouhou historii spojování sil proti společnému nepříteli. Učinily tak jak formálně během druhé světové války, tak neformálně během suezské krize v roce 1956. Tato společná akce zlomila vaz francouzskému a britskému impériu. USA a Rusko stále jednají společně, i když to nemusí být tak viditelné.

IS: Kdo je nyní jejich společným nepřítelem?

RZ: EU, Velká Británie a Čína.

IS: Chápu, proč EU, ale proč je Spojené království americkým nepřítelem?

RZ: Protože jím od americké revoluce nikdy skutečně být nepřestala. Britská moc nad americkou politikou je stále velmi silná. Američané na to v průběhu let reagovali tím, že spolu s Rusy demontovali britské impérium a postupně se z tohoto dusivého britského „přátelství“ vymanili. Dobře vědí, že dokud bude britská monarchie živá a zdravá, bude hrozba pro USA vždy existovat. Proto mlčky dělají vše pro to, aby britskou monarchii oslabili.

Mimochodem, jak může být monarchie zároveň demokracií? To dává smysl jen ve filmech Hvězdné války...

Každopádně se zdá, že před brexitem Američané Britům slíbili velmi lukrativní obchod – měli by vystoupit z EU a USA s nimi na oplátku podepíšou dohodu o volném obchodu. Spojené království si představovalo, jak bude ve vztahu k Evropské unii hrát podobnou roli jako Hongkong, který bude sklízet výhody z obou stran Atlantiku. Když však došlo na konkrétní jednání po brexitu, Američané předložili požadavky, které Britové jednoduše nemohli akceptovat.

IS: Jaké požadavky?

RZ: Například celý zemědělský sektor, který je pro Spojené království hlavním zdrojem příjmů z exportu, by spadal pod americké zákony, které povolují GMO. To by v praxi znemožnilo jeho vývoz do EU a v podstatě by zlikvidovalo zemědělství jako hlavní britské odvětví. Bez dohody podepsané s USA a s vazbami na EU, které se každým dnem oslabují, se Spojené království nyní drží v tichém zoufalství. Díky skupině Pink Floyd víme, že to je anglická cesta. Tak smutné... Mohla to být skvělá země.

Bez dohody s významným partnerem – buď s EU, USA, Ruskem, nebo Čínou – je Spojené království odsouzeno k zániku. Proto dělají vše pro to, aby USA na mezinárodní scéně ztížili život. Cílem Britů je přimět USA, aby se vrátily k jednacímu stolu.

IS: Jaké jsou jejich vyjednávací žetony?

RZ: Je jich mnoho. Jednou z nich je ukrajinská válka. Velká Británie ohrozila všechny pokusy o urovnání. Dalším vyjednávacím trumfem je britská kontrola nad pobaltskými státy, neformálně známými jako Tribaltika, a také regionálními monarchiemi Švédska a Dánska. Chcete-li, přihoďte Nizozemsko. Spojené království na ně tlačí, aby zahájily válku s Ruskem, protože dobře ví, že to není v americkém zájmu.

Snaží se také hrát roli ve vnitřní politice. Vzpomínáte si na ruský spis o Trumpovi? Sestavil ji Christopher Steele, bývalý (pokud něco takového existuje) důstojník MI6. Představte si, že by Steele byl místo toho bývalým agentem KGB. Rusko by bylo obviňováno a sankcionováno, jako by nebylo zítřka. Ale Britům to prošlo. Nebo ano? Válka mezi bývalou metropolí a kolonií je často neviditelná.

Ale ne, dovolte mi, abych se opravil. Britové se o svých plánech na změnu režimu v USA vyjadřovali poměrně hlasitě. Anglický režisér Alex Garland vytvořil v roce 2024 film Občanská válka, který zmátl mnoho amerických kritiků. Je ohromující. Vzpomínáte si, že Bones, bývalý pirát ve Stevensonově Ostrově pokladů, dostal „černou skvrnu“, což byl pirátský rozsudek? Vypadá to, že Občanská válka je černá skvrna, kterou vynesli angličtí piráti z londýnské City tomu, co by mohli považovat za irské gangstery z Bílého domu ve Washingtonu.

Protagonisty filmu jsou britští novináři. Technicky vzato jsou americkými občany, ale pracují pro londýnskou zpravodajskou agenturu Reuters. Propojení britských novinářů s tajnými službami je dobře zdokumentováno. Tito pravděpodobně britští agenti jezdí po USA, aby „udělali rozhovor“ s kontroverzním prezidentem, který se ukrývá v Bílém domě. V jednu chvíli skupina zastaví u benzinové pumpy a požádá ozbrojené burany, kteří pumpu okupují, aby naplnili polovinu nádrže jejich vozidla, a nabídne jim 300 dolarů. Za tuto částku, říká pohrdavě jeden z buranů, si můžete vybrat – sýr nebo šunku. To je více než jemná narážka na to, že za 300 dolarů si nekoupíte nic víc než sendvič.

IS:„300 kanadských dolarů,“ řekne souhlasně novinářka a burani se uctivě ukloní.

Aby toho nebylo málo, když „novináři“ dorazí do Washingtonu, přidají se k rebelům, kteří je chrání vlastními těly před letícími kulkami. Tím je i hloupým pozorovatelům jasné, že „novináři“ jsou na straně rebelů. Pak „novináři“ vstoupí do Bílého domu jako první. Banda povstalců, která je následuje (!), popraví amerického prezidenta, který se více než trochu podobá Donaldu Trumpovi.

U takových filmů nepotřebujete formální vyhlášení války americkému dolaru, americkému prezidentství a USA jako zemi.

IS: Zmínil jste Rusko jako potenciálního významného partnera Spojeného království. Ale nenávidí Britové Rusy?

RZ: Četl jsem váš sloupek na toto téma. Je dobře zpracovaný a důkladně vyargumentovaný, ale já bych v této věci Britům ubral. Ten národ je zahleděný sám do sebe a pochybuji, že jsou schopni skutečně nenávidět – nebo milovat – jakýkoli jiný národ za to, jaký je. Mají rádi Němce? Francouze? Iry, proboha? Jejich postoj je dán aktuální politickou situací a britskými zájmy, které jsou, jak řekl lord Palmerston, věčné a trvalé.

Vzpomeňte si na 20. století. Na jeho počátku se ruské a britské impérium ocitly na mrtvém bodě ve Velké hře. Rusové tak byli britské veřejnosti prodáváni jako věční nepřátelé. V roce 1914 se však obě země staly spojenci v první světové válce. To z Rusů udělalo věčné přátele Britů. Ruská revoluce v roce 1917 udělala z Rusů opět věčné nepřátele. V roce 1941 se však z nich opět stali věční přátelé. Ne však na dlouho – studená válka jim vrátila status věčných nepřátel. Tato častá změna názorů inspirovala George Orwella k napsání knihy Devatenáct set osmdesát čtyři . Jeho heslo „Válka je mír“ předznamenalo vyhlášení „humanitárního bombardování“ tiskovým mluvčím NATO Jamiem Sheou v roce 2002 během války v Kosovu. Skutečně, pokud se nás Všemohoucí Bůh rozhodne potrestat, nebude to ani tak za naše hříchy, jako za naše pokrytectví.

Ta kosovská válka skutečně neskončila a někteří tvrdí, že jakýkoli dlouhodobý mír v Evropě bude zahrnovat navrácení Kosova Srbsku.

IS: Nyní však ukrajinská válka způsobila, že vztahy mezi Spojeným královstvím a Ruskem jsou nejhorší v historii, že?

RZ: No, ano, ale ani ne tak kvůli tomu, co Rusko udělalo Ukrajině, jako kvůli tomu, co udělaly USA Velké Británii. Na začátku války USA neochotně souhlasily s tím, že Rusko může převzít Ukrajinu. Přestěhovaly své velvyslanectví z Kyjeva do Lvova a pak na polskou stranu hranice a vyzvaly všechna západní velvyslanectví, aby udělala totéž. Zarážející je, že když Rusové ráno v den invaze obsadili (neúspěšně) letiště Antonov v Hostomelu u Kyjeva, tým CNN byl prakticky začleněn do jejich speciálních jednotek. Matthew Chance dělal rozhovor s ruským velitelem a natáčel přestřelku s Ukrajinci bez zásahu. Na čí straně byly ten den USA, myslíte?

Pak se ale Velká Británie rozhodla zasáhnout a narušit americký plán na rychlé ruské vítězství. Rychle převzaly iniciativu a poskytly Ukrajincům vojenské vybavení v hodnotě dvou miliard dolarů a zároveň jim „důrazně doporučily“, aby s Putinem nepodepisovali žádnou mírovou smlouvu. Válka se protáhla. Američané museli neochotně předstírat, že dodávky vojenského vybavení Ukrajině jsou i jejich cílem. Aby tento proces vedli a zabránili tomu, aby se jim vymkl z rukou, vytvořili Ramsteinské schůzky. Odhlédneme-li od rétoriky, americká podpora Ukrajině byla vždy mizivá a mnohem nižší než skutečné potřeby. Nyní, jak všichni vědí, Američané opustili dokonce i rétorický cíl ukrajinského vítězství. Snaží se Ukrajince přesvědčit, aby se smířili s územními ztrátami, které by podle nich vždy znamenaly ruské vítězství.

IS: Proč to USA dělají?

RZ: Rozhodně ne kvůli své lásce k Rusku! Ale proto, že takový postup slouží jejich cílům. Poškozuje a oslabuje EU, zejména Německo, jehož poválečná prosperita byla postavena na levných ruských zdrojích. USA se navíc obávají ruské porážky, protože by zcela jistě vedla ke značným vnitřním nepokojům a dokonce k rozpadu země.

Kromě rizika, že by se jaderné zbraně dostaly do nesprávných rukou, by v takovém případě EU přestala mít na euroasijském kontinentu silnou protiváhu. Samozřejmě s výjimkou Číny, ale ta je od Evropy příliš vzdálená. Evropané by tedy již nepotřebovali Američany, aby je chránili. Nebo za tuto ochranu platit. EU by se nesmírně rozšířila a pohltila by Ukrajinu, Bělorusko, Moldavsko, Gruzii a Arménii. Zajímavé je, že poslední dvě jmenované země byly od roku 1990 politickými geografy přesunuty z Asie – kam patřily téměř tři století – do Evropy. Tento krok umožňuje EU prohlásit je za součást Evropy.

K EU se může připojit i západní část Ruska. Na druhou stranu je to nepravděpodobné, protože pak by se ruština stala jedním z úředních jazyků EU. Vládnoucí elita v některých východoevropských zemích, které se snaží (většinou neúspěšně) asimilovat svou ruskojazyčnou menšinu, by to neunesla.

Celkově by však Evropská unie mohla získat až 100 milionů lidí a 2-3 biliony ročního HDP, čímž by její ekonomika opět převýšila ekonomiku USA.

Pro Američany je to noční můra a nikdy nedopustí, aby se tento scénář uskutečnil.

IS: Vy vážně věříte, že si USA přejí ruské vítězství?

RZ: No ano, v určitém významovém smyslu. Víte, kardinální dohoda mezi oběma zeměmi zřejmě spočívá v tom, že USA opustí Evropu a přenechají ji Rusku, aby ji zkoumalo a chránilo. Na oplátku Rusko nevytvoří vojenské spojenectví s Čínou. Ale prosté předání Evropy Rusku není proveditelné. Putin musí toto privilegium získat ve válce a toto vítězství by mělo zvenčí vypadat reálně. Jde o naaranžovaný zápas, kde je vítěz předem určen; přesto však musí ukázat sílu i odvahu, aby přesvědčil diváky, že titul získal ve férové bitvě. Jeho nos musí být zkrvavený – možná více než jednou – ale nakonec musí zvítězit. USA tedy předstírají, že Ukrajině pomáhají, jak jen mohou, zatímco ve skutečnosti jejich dílčí pomoc slouží pouze k oddálení ruského vítězství, aby bylo pro Evropany přijatelnější.

Lidové mínění v západní Evropě USA pečlivě monitorují a zpočátku bylo silně proukrajinské. To činilo rychlé ruské vítězství neuskutečnitelným a dokonce nežádoucím. Pokud by k němu přesto došlo, mnoho zemí EU by požadovalo přímý zásah NATO na straně Ukrajiny. Nyní je většina obyvatel těchto zemí unavena válkou a chce mírová jednání, což reálně znamená ukrajinskou porážku.

IS: Američané však dodali Ukrajincům moderní zbraňové systémy, jako jsou HIMARS, ATACMS, tanky M1 Abrams a letadla F16 – systémy, kterých se Rusko obávalo a tvrdilo, že překračují jejich červené linie.

RZ: Jistěže ano, že ano? A vypadalo to reálně, že? Ale faktem je, že tyto nové americké zbraňové systémy dostala Ukrajina až ve chvíli, kdy na to byli Rusové víceméně připraveni. Tyto systémy na bojišti nic nezměnily a nepředstavují pro Putinovu vládu ani ruskou armádu žádnou vážnou výzvu.

Stále nejste přesvědčeni? Pak si vzpomeňte na dny Prigožinova puče v létě 2023. Tehdy musely USA ukázat svou pravou tvář a neochotně, ale veřejně vyjádřit podporu Putinově vládě. To zděsilo a ohromilo ruské opozičníky, jako je Chodorkovskij, který se zdá být chytrý, ale zřejmě nevidí zjevné.

IS: Co se podle vašeho názoru stane s NATO?

RZ: Nakonec se NATO USA zbaví a odhodí ho jako prázdnou láhev od limonády. Přiznejme si to – jediným posláním NATO je a vždy bylo zadržovat Rusko, v případě potřeby s ním vést válku. Kapitola NATO však omezuje jeho činnost na severní Atlantik. Dokonce i jižní část oceánu, například Maledivy, je mimo působnost NATO. NATO je tedy pro operace v Tichém oceánu, které jsou pro USA prvořadé, nepoužitelné. Až USA opustí NATO, cokoli z něj zbude, se zhroutí pod vlastní vahou, jako se to stalo v Afghánistánu, když Biden americké jednotky stáhl. Zbývající jednotky NATO neměly vůli ani odvahu zůstat a bojovat.

IS: NATO se však nedávno rozšířilo o Finsko a Švédsko. Je jasné, že za tímto rozšířením stály USA. Jaký byl její účel, jestliže, jak říkáte, se USA chystají NATO opustit?

RZ: Účelem bylo vytvořit čistě evropskou alianci, která by po odchodu USA z Evropy co nejdéle odolávala ruské nadvládě. Je to podobné tomu, co se Američané snažili dohodnout s afghánskou vládou, než se stáhli. Doufali, že zůstane stabilní, což se ukázalo jako zbožné přání. Totéž platí i v Evropě. Americká nepřítomnost v Evropě má být dočasná a USA se chtějí vrátit, jakmile se vypořádají s Čínou.

Do té doby se předpokládá, že ruskou expanzi v Evropě bude kontrolovat NATO se sídlem v EU. Proto Trump chce, aby vlády EU zvýšily své vojenské výdaje na 5 % HDP. Ale například pro Německo by to znamenalo, že téměř polovina jeho státního rozpočtu by šla na Bundeswehr. Je velmi nepravděpodobné, že by jakákoli politická strana nebo koalice po navržení takového rozpočtu v Bundestagu přežila.

IS: Překvapilo vás, že Švédsko a Finsko vstoupily do NATO?

RZ: V podstatě ano, ale spíše jeho rychlostí než samotným faktem. Před rokem 1995 mělo Švédsko ústavu, která v jedné krátké větě zakazovala vojenské spojenectví v případě války. Důvodem byla trpká zkušenost, kterou Švédsko získalo, když v roce 1805 podepsalo v rámci protinapoleonské koalice smlouvu o vzájemné obraně s Velkou Británií. Když však Rusko – tehdy spojenec Francie – vstoupilo v roce 1808 do Finska, Spojené království smlouvu nedodrželo. V důsledku toho muselo Švédsko postoupit Rusku celou východní část svého království. To vedlo ke značným politickým zmatkům a hledání duše. Švédové již nedůvěřovali jiným zemím, pokud jde o jejich vlastní obranu.

To se však změnilo vstupem Švédska do EU. Jednovětou klauzuli v ústavě nahradil patnáctiřádkový právnický blábol, který nic nezakazoval. Takže rozhodnutí vstoupit do NATO muselo být učiněno někdy v té době nebo dříve. Myslím si však, že musí existovat velmi pádné argumenty, proč Švédsko a Finsko prokazatelně ve shodě naskočily do lodi NATO uprostřed zuřící války, čímž zjevně ohrozily svou vlastní bezpečnost.

IS: Jaké argumenty?

RZ: Například Petsamo, což je v ruštině Pečenga. Je to oblast na severu Skandinávského poloostrova, která v letech 1920 až 1944 patřila Finsku. Je to pruh země o rozloze snad 50 krát 150 km, nachází se tam niklový důl a arktický přístav. Důl na nikl je docela důležitý; během druhé světové války byl jediným zdrojem tohoto strategického kovu pro celou nacistickou říši. Těžila se zde ruda, která se po souši dopravovala do švédských a finských baltských přístavů a také lodí kolem Norska. O důl je stále velký zájem, ale ne tak velký jako o kus arktického pobřeží, který poskytuje práva na tisíce čtverečních mil arktického šelfu bohatého na plyn a ropu.

Vzhledem k tomu, že Finsko ani Švédsko dnes ložiska fosilních paliv nevlastní, sledují toto potenciální bohatství se závistí (závidí samozřejmě svým norským sousedům). Získání Petsama je však možné pouze v případě, že Rusko bude poraženo ve válce a bude muset postoupit území vítězům. To bylo pravděpodobně slíbeno Finsku a Švédsku v roce 2022, kdy takový výsledek vypadal pro mnohé pozorovatele pravděpodobně.

Tato hypotéza – říkám jí teorie Petsamo – byla bláznivým odhadem, kterému by nikdo nevěřil. Až do nedávné doby, kdy Trump požadoval Grónsko a Kanadu pro USA. Nyní je tato hypotéza mnohem pravděpodobnější.

Přestože připojení se k vojenskému paktu jasně namířenému proti vymezené zemi (jako NATO proti Rusku) není podle mezinárodního práva považováno za přímý akt agrese, diferencovanější pohled říká, že to přesto podkopává mezinárodní řád a zvyšuje pravděpodobnost války. Švédsko a Finsko tedy jednaly neuváženě.

IS: Co má Petsamo společného s Grónskem?

RZ: Obě země poskytují přístup k arktickému šelfu, ale Grónsko ho samozřejmě nabízí mnohem více. Arktida disponuje jedinými zbývajícími nevyužitými ložisky ropy a zemního plynu, které jsou jako zdroje energie stále nenahraditelné. Navzdory všem řečem o zelené energii a nespočítaným miliardám vyhozeným do budování solárních a větrných elektráren celosvětová produkce a spotřeba fosilních paliv stále roste. S nástupem Trumpa k moci se tato spotřeba může jen zrychlit. Také pravicové strany v Evropě jsou vůči Zelené dohodě skeptické. AfD v Německu slibuje, že zbourá všechny ošklivé větrníky – a ošklivé jsou všechny. Ropný vrchol je však reálný; nejproduktivnější ropná pole jsou blízko vyčerpání. Největší konvenční ropné pole na světě, Ghawar v Saúdské Arábii, je v útlumu. To znamená – chcete-li více energie, vrtejte, baby, vrtejte. Ale kde vrtat? Jedinou zbývající nadějí na nalezení velkých ložisek je Arktida.

IS: Takže si myslíte, že Trump myslí anexi Grónska vážně?

RZ: A také Kanadu. Smrtelně vážně. Až se tak stane, budou mít USA více než polovinu arktického šelfu, těsně následované Ruskem. Tyto dvě země budou mít více než 90 % z celkového počtu, přičemž mnohem menší zbývající část bude z velké části norská. Výhrada však spočívá v tom, že bez výslovného či skrytého souhlasu Ruska by USA nemohly pomýšlet na anexi ani jedné z těchto dvou zemí. Je tomu tak proto, že takový krok zjevně není v zájmu Číny. Čína je sice vojensky velmi silná, ale je příliš daleko od oblasti a bez Ruska nebude moci zasahovat.

Dohoda tedy zní, pokud to dnes můžeme vidět, tak, že Rusko obsadí Ukrajinu a vrhne svůj stín na celou Evropu, zejména na její východní a střední část, zatímco USA uchvátí Kanadu a Grónsko a opět ovládnou oba americké kontinenty. Monroeova a Brežněvova doktrína se znovu rodí – s pomstou.

IS: Proč se to děje právě teď? Je to jen nedostatek energie?

RZ: Nejen. Obecným problémem světové ekonomiky je nadprodukce kapitálu. Prostě už nezbývají žádné velké ekonomické oblasti, kde by se dalo po odečtení nákladů, rizik a inflace výhodně investovat. Příliš mnoho národů se stalo kapitalistickými, jejich obyvatelstvo vydělává více, než spotřebovává. Rozdíl – kapitál toužící po investování – se každým dnem zvětšuje. Planeta je již téměř plně globalizovaná a od další globalizace nelze očekávat žádný významný zisk.

Taková situace nenastala poprvé a historie nabízí dominantní ekonomice několik východisek: globální válku, hyperinflaci a územní expanzi. Aby byla globální válka podobná druhé světové válce účinným řešením, musela by zničit vážnou část globálního kapitálu – řekněme 20 až 30 %. Regionální konflikty, například mezi Ukrajinou a Ruskem, jsou pro takový účel příliš malé. Stačilo by pouze vypálit polovinu Evropy – řekněme od Moskvy po Berlín nebo Paříž. Taková válka by však dnes velmi rychle přerostla v jadernou a vymkla by se kontrole.

Totéž platí pro hyperinflaci; i když účinně ničí kapitál, poškozuje také vládnoucí třídu a otevírá cestu revolucím s nejasnými důsledky – jako například v Německu 30. let. Vidíme také, jak pandemie COVID, ať už přirozená, nebo umělá, vedla k prudkému nárůstu inflace, který nakonec vyústil ve změnu elit – v neposlední řadě v USA.

IS: Co tedy zbývá, je územní expanze?

RZ: Přesně tak. Jediným problémem je, že anexe Kanady i Grónska nemusí USA stačit k tomu, aby se dostaly ze smrtící ekonomické spirály. Kanada je z hlediska počtu obyvatel malá (méně než 40 milionů), zatímco Grónsko je zanedbatelné (asi 50 000). Stejně tak je důležité, že Kanada je již velmi dobře rozvinutá, což znamená, že zde není příležitost pro masivní investice amerických společností mimo plynová a ropná pole. Anexe sice přinese podporu dolaru a americké ekonomice, ale problém nevyřeší.

IS: Co by mohlo pomoci?

RZ: Odchod na jih. Sloučení Spojených států amerických se Spojenými státy mexickými. Tím by přibylo 130 milionů lidí a neomezené možnosti investic – do infrastruktury, nemovitostí, cestovního ruchu atd.

IS: Ale Trump je ostře proti mexické imigraci!

RZ: A právem. Absorbovat mexické obyvatelstvo bez anexe mexického území nedává příliš smysl. Je to skoro jako kdybyste místo koupě sousedova domu a rozšíření svého pozemku přivedli sousedovu rodinu do svého vlastního domu.

IS: Ale anexe Mexika by obrovsky změnila demografickou strukturu USA a navždy změnila charakter tohoto národa. Nahradí španělština angličtinu?

RZ: To si nemyslím, i když španělština se pravděpodobně brzy stane v USA stejně rozšířenou jako angličtina. Souhlasím s tím, že toto spojení změní demografii USA a národní charakter. K těmto změnám však dochází již dnes, ale pomaleji. Přímá anexe bude preventivním krokem, který umožní elitě USA kontrolovat procesy, které v současnosti probíhají spontánně.

IS: Nemohla by do těchto expanzivních plánů zasáhnout Čína? Nemůže být nakloněna expanzi USA, i když to pravděpodobně znamená, že by mohla bezpečně anektovat Tchaj-wan, když se nikdo nedívá.

RZ: Čína... ano, ta z toho nebude mít radost. Ale bez Ruska s tím moc nenadělají a zdá se, že Rusko už s USA uzavřelo dohodu.

IS: Ale Čína výrazně pomáhá Rusku ve válce s Ukrajinou a bez této pomoci by situace v Rusku byla mnohem horší! Jak by mohl Putin zradit přítele?

RZ: No ano, Číňané pomáhají, ale z ruského pohledu to dělali hlavně z vlastního zájmu. Také ta pomoc je poměrně omezená – rozhodně mnohem méně rozsáhlá než pomoc Západu Ukrajině. Víte, Rusové Číňanům nedůvěřují. Z jejich pohledu se Čína dopustila velké zrady, zrady, což je v ruských očích ten nejhorší hřích.

IS: Co tím myslíte, šedesátá léta?

RZ: Ano. Po Stalinově smrti a na počátku 60. let byl světový socialistický tábor vedený SSSR na vzestupu a zdálo se, že je nezastavitelný. Ale Mao odmítl odsoudit Stalinův kult osobnosti a raději se s Ruskem rozešel, aby si udržel svůj vlastní kult.

Na počátku 70. let, když Kissinger a poté Nixon odjeli do Pekingu, uzavřeli Číňané dohodu s ďáblem. Prodali svou komunistickou duši za bohatství, které jim sliboval neomezený přístup na americký trh. Ďábel dodržel svou část dohody po dobu 50 let a Číňanům trvalo více než 30 let, než ji začali skutečně využívat. Mezitím socialistický tábor vedený SSSR ztratil značnou část třetího světa, protože některé lidnaté země se obrátily k maoismu a odmítly se SSSR jednat. Nakonec, když Západ opustil brettonwoodský systém a zavedl fiat měnu s neomezeným dluhovým stropem, SSSR prohrál globální soutěž se Západem a zhroutil se.

Z pohledu Kremlu byl rozpad Sovětského svazu navzdory všem chybám, kterých se dopustil, předurčen odpadlickou Čínou. Nyní, když ďábel požaduje po Číňanech libru masa, připadá Rusům zábavné, že se obracejí k Moskvě o podporu. Uzavření dohody s USA za zády Číny by bylo z ruského pohledu správnou odpovědí na předchozí čínskou zradu.

V neposlední řadě (a říkám to nerad, ale je to pravda) je ruská elita kulturně, mentálně a, omlouvám se, i rasově mnohem blíže západní elitě než tomu, kdo dnes vládne Číně.

IS: Jaká je tedy vaše předpověď pro rok 2025?

RZ: Už dávno jsem předpověděl, že Ukrajinci se smíří se svou porážkou teprve tehdy, až se ruský rubl stane hodnotnějším než hřivna. Když byla ukrajinská měna v roce 1996 zavedena, obchodovala se v poměru 1:6 k rublu. Ale každý nový Majdan hřivně nějakou hodnotu ubíral. Dnes je kurz 1:2,4, což je stále daleko od parity. Nejnižší hodnoty tento poměr dosáhl v září 2022, a to 1:1,5. Tehdy si většina všech myslela, že Rusko ztratilo šanci na vítězství, zatímco já jsem ho viděl na cestě k úspěchu. Opak je pravdou – změna poměru UHR:RUB od srpna 2024 mi říká, že válka ještě zdaleka neskončila.

Další předpovědí je, že se Zelenským se nevypořádají Rusové, ale sami Ukrajinci. To se zdá být velmi důležité pro opětovné pohřbení nepřátelství a zášti mezi oběma bratrskými národy. Připomeňme, že Stepana Banderu – nejznámějšího ukrajinského nacionalistu a zločince z druhé světové války – zabil Bohdan Stašinskij, Ukrajinec ze Lvova. Jiná taková postava, Roman-Taras Šuchevyč, byla stíhána pod vedením Pavla Sudoplatova – dalšího etnického Ukrajince.

Třetí předpovědí je, že závěr ukrajinské války bohužel nebude hladký. Pravděpodobně bude zahrnovat vojenské akce v Pobaltí. To proto, že elity pohraničních zemí dobře vědí, jakou cenu zaplatí za rozdmýchávání ukrajinské války, pokud Putin zvítězí. Mark Rutte, současný generální tajemník NATO, řekl, že pokud k tomu dojde, budou se (elity) muset naučit rusky. I když to může znít jako strašlivé a nelidské mučení, obávám se, že skutečnost bude ještě dramatičtější. Třeba to, že jejich vnuci budou muset studovat v Moskvě nebo Petrohradě.

Pokud jde o vážnější věc, v této oblasti nebývale sílí protiruská rétorika a jsou vyhlašována některá opatření, která mají zjevně za cíl připravit obyvatelstvo na válku s Ruskem. To mě velmi znepokojuje.

IS: Jak podle vás tato válka v Pobaltí skončí?

RZ: Pravděpodobně stejně jako většina předchozích válek v regionu. USA za tyto země NATO svou podporu nehodí a bez ní nebudou schopny bojovat příliš dlouho. Pak tu bude peklo, které tyto země zaplatí za svou hloupost. Velmi bych si přál, aby Gotland zůstal švédský a Bornholm dánský, ale obě země by měly být v této situaci velmi opatrné.

IS: Co byste poradil čtenářům?

RZ: Buďte připraveni. Věci mohou proběhnout hladce, ale upřímně řečeno, byl by to zázrak. Situace se může rychle zhoršit a pak už bude pozdě reagovat. Představte si, že se píše rok 1938 a zbývá jen pár měsíců, než se v Evropě rozpoutá peklo.

Co byste pak dělali, kdybyste to věděli? Moje rada zní – udělejte to hned.