Obecné úvahy nad současnou západní civilizací

Není cílem jít v těchto základních úvahách příliš do hloubky, spíše jen nastínit obecné fungování a formování společnosti jako celku.

Současně tyto úvahy neznamenají, že by nositeli těchto charakteristických vlastností společnosti měli být lidé v podobě jednotlivců, běžný řadový občan si naštěstí ve většině případů zachovává hodnoty, zásady a priority budované po celou řadu generací, které tvoří poctivý základ pro rozumné fungování společnosti jako celku. Avšak pokud celek vykazuje nějaké vlastnosti, tak jednotlivci jsou bohužel jeho nedílnou a neoddělitelnou součástí, ať s těmito hodnotami souzní a soucítí či nikoliv…

1. Otázky práva a morálky

Současná západní civilizace se dostala do bodu, kdy ze svého společenského civilizačního pohledu dosti zásadně vymýtila smysl pro morální, mravní, lidské aspekty (tedy vymezení určitého nastavení řídit se uvnitř společnosti normami jako jsou tolerance, respekt, pokora, empatie, vzájemná úcta atd.).

Obecné celospolečenské pojetí je vnímáno ryze právním pojetím, tedy zda je něco v mezích zákona či již tyto meze byly nějakou formou překročeny. Jakákoliv morální a mravní nadstavba je více méně odstraněna jako nadbytečná (což je podle mne v rozporu například i s tím, jak jsou tyto vlivy vnímány v té tzv. východní části světa, neboli v rámci tzv. globálním jihu, který je historicky více duchovní než materiální a současně i více nastaven na určitý soulad morálních a mravních aspektů v kombinaci s aspekty právními a legislativními).

Samozřejmě uvnitř jednotlivců jsou tyto mravní principy stále zachovány a zakořeněny tu v menší, tu ve větší míře, ale pokud nejsou společností uplatňovány, vyzdvihovány, respektovány a pozitivně hodnoceny, tak postupně ztrácejí svou hodnotu, sílu a uplatnění ve společnosti jako celku…

Pokud je vše řízeno čistě právními předpisy, bez ohledu na morální hodnoty, stále častěji a v neustále se rozšiřujícím spektru činností a záležitostí pak můžeme vnímat, že nebylo-li provedeno nic nezákonného, nic nad rámec stanovené legislativy, je pak vše v pořádku a není třeba se tím jakkoliv dále zabývat.

Otázka, že mohou být překročeny veškeré hranice morálního kodexu, je pak pro společnost jako celek zcela bezvýznamná a není na ni brán žádný zřetel. Je toto jednoznačné postavení práva nad morálku a mravnost tím správným řešením pro běžné, obyčejné obyvatelstvo? Je opravdu vymýcení tohoto tzv. vyššího principu mravního tím kýženým efektem, který od naší civilizace očekáváme a tím správným cílem, ke kterému mílovými kroky směřujeme?

2. Materiální podstata světa

Současná západní civilizace k tomu navíc postavila druhý pilíř v podobě takřka absolutního nadřazení materiálních hodnot nad ty duchovní (i zde vidím velký rozpor a diametrální rozdíl oproti východním kulturám a civilizacím).

V posledních desetiletích je pak cílem tyto hodnoty v rámci globalizace světa přenést do všech koutů planety a ujednotit na tento hodnotový žebříček co největší spektrum obyvatelstva naší planety.

Hodnotový žebříček nastavený elitami zcela jednoznačně upřednostňuje materiální statky a zájmy ega (moc, vliv, hromadění prostředků a kapitálu, zajištění co nejvíce hmotných statků atd.).

Duchovní hodnoty lidské společnosti v podobě vzájemné pomoci a vzájemného respektu bez předsudků, altruismu, empatie apod. jsou vnímány jako pochybení či slabost a člověk, který věnuje svůj život pomoci „outsiderům tohoto světa“ je považován v lepším případě za hlupáka či podivína.

Všemi různými prostředky jsou lidem západního světa dáváni za vzor „úspěšní lidé“, kde je úspěch hodnocen množstvím nahromaděného kapitálu, získaného vlivu a vytvořené moci… Navíc cesta k dosažení těchto cílů není ničím limitována, jediným omezením je platná legislativa, vnímání morálních bariér při dosahování těchto „úspěchů“ je pro velké množství lidí neznámým pojmem.

Pokud je hodnocen pojem bohatství, tak v západní společnosti si pod tímto pojmem snad každý již představí jen finanční stránku věci a materiální statky.

Obávám se, že již jen opravdu velmi malé skupině lidí se v rámci pojmu bohatství vybaví nasbírané zkušenosti, jakoukoliv formou (nemusí jít zdaleka jen o vzdělání) získaný přehled, rozhled a nadhled, umění spolupráce a společného sdílení každodenních událostí, vnímání krás světa bez dosahování materiálních přínosů atd.

Jsou nám vnucovány hodnoty, které mají uspokojit ty nejzákladnější lidské pudy a je očekáváno, že pro dobývání a nabývání těchto statků vynaložíme, pokud možno veškeré své úsilí, abychom se co nejméně zabývali ostatními aspekty života.

Pokud se někdo i přesto rozhodne nacházet smysl života v méně egoistických, materialistických záležitostech, je mu to umožněno, ale je více méně vyřazen z běžné společnosti a musí si najít svoji „alternativní“ společnost, která současně nesmí příliš růst a zasahovat do většinové společnosti, což je ale zabezpečeno masmédii, reklamou, propagandou a jinými prostředky. Navíc případně není problém tento typ lidí vykreslit v rámci všeobecně uznávaných hodnot jako neúspěšné a jejich styl života za podivínský…

3. Nastavení hodnoty peněz

Současná civilizace jako celek postupně předává penězům vlastnosti a hodnoty, které jim ze své podstaty nepatřily a neměly by, dle mne, být nositeli těchto hodnot v žádné době.

Jedná se o to, že peníze měly vždy vyjadřovat hodnotu jiných statků a na základě vyjádření této hodnoty pak sloužit k pořízení či směně různých komodit a výrobků.

Nyní však peníze „nesou hodnotu sami o sobě“ – je určována různými finančními prostředky a slouží pro spekulace a různé spekulativní obchody, které přináší velké zisky vybranému segmentu obyvatel.

Tyto spekulativní obchody pak bez jakékoliv přidané hodnoty vytváří určité skupině obyvatel nadměrné zisky a současně způsobují disharmonii v nastavovaných hodnotách skutečně vytvářených produktů.

Zásadní problém je pak také to, že peníze mají v současné civilizaci velkou, neřkuli absolutní moc a lze za ně pořídit takřka vše – včetně beztrestnosti apod. Jak nám jedno oblíbené rčení říká, tak vše je jen otázkou nabídky a poptávky… Když to spojíme s bodem 1, dostáváme se k tomu, že pro nejbohatší skupinu lidí (ti co vlastní v podstatě veškeré zdroje a výrobní prostředky), neexistuje postižitelnost a vymahatelnost spravedlnosti.

Legislativní úpravy si buď prostřednictvím zákonodárců ohnou tak, aby jejich konání bylo beztrestné, případně, pokud by na ně mohla legislativa nějakým způsobem dosáhnout, tak pro ně není problém si beztrestnost koupit, neb v tomto ohledu peníze mají neomezený dosah.

Pokud by se společnost řídila alespoň na určité úrovni morálními a mravními kodexy, kde by peníze neměly tak zásadní moc a hodnotu, přinášelo by to větší obtíže pořídit si tímto způsobem beztrestnost.

Lze se tedy domnívat, že tyto hodnotové žebříčky byly společnosti postupně vnuceny určitou skupinou lidí, které plně slouží k dosažení jejich cílů. V zájmu obyčejného člověka by mělo být se těmto hodnotám a zásadám vzepřít, nikoliv se jim plně přizpůsobit a podřídit…

4. Mechanismy pro kontrolu fungování západní společnosti

Současná západní civilizace si zhruba posledních 500 let v různých obměnách vydobyla a nastavila pozici supervelmoci, která rozhoduje, jakými regulemi se bude ostatní svět řídit.

Nejdříve to byly určitou dobu námořní velmoci (např. Portugalsko, Španělsko, Holandsko), následně Velká Británie a v novodobé historii tuto roli převzaly Spojené státy americké.

Dle situace se těmto supervelmocím dařilo vytvářet a držet jejich pořádky na větší či menší části naší planety. Vždy si vytvořily nějaký svůj obraz světa, který všemi dostupnými způsoby šířily napříč světadíly a snažily se k obrazu svému předělat veškerá dostupná území.

Současně je hodně smutné, že původní obyvatelstvo bylo snad vždy považováno za protivníka, soupeře či nepřítele a neuvědomuji si případ, kdy by byl navázán vztah na bázi partnerství, spolupráce a vzájemného respektu.

Snad vždy zástupci naší civilizace jednali z pozice nadřazenosti a jakési výjimečnosti, s tím, že původní obyvatelstvo bude plně akceptovat co přináší dobyvatel.

Takřka neexistuje příklad, kdy by se přistupovalo ke druhým jako k sobě rovným s cílem vzít si od nich jejich znalosti, zkušenosti a dovednosti a předat jim jen to, o co budou mít oni sami opravdu zájem.

Bohužel v zájmu kolektivního západu se takřka vždy jednalo a jedná o snahu získat pod svou kontrolu co největší množství nerostného bohatství a ovládnout další zdroje této planety.

V první vlně se jednalo o kolonialistické způsoby prováděné „bez výhrad“ a rozhodným způsobem, následně se přešlo k neokoloniálním způsobům formou kontroly nad vládci jednotlivých zemí (v mnoha případech to byly loutkovlády různými způsoby dosazené původními koloniálními mocnostmi, které jen dále plnily úkoly určené původními koloniálními mocnostmi).

V současné době jsou provozovány různé formy udržování si moci nad dříve dobytými územími (například formou ekonomické dominance a sankční politikou), bohužel však i nadále zůstává hodně atraktivní dobývání vojenskou formou, kdy dotčené země lehnou popelem, jsou často likvidovány kobercovým bombardováním a na místní obyvatelstvo není brán žádný zřetel.

V posledních 30 letech se tato forma prosazování vlastních zájmů západní civilizace týká například území bývalé Jugoslávie, Libye, Sýrie, Iráku či Afghánistánu.

Ovládnutí a podmanění si místních nerostných zdrojů je většinou hlavním důvodem a příčinou těchto vojenských akcí.

V některých případech se dokonce současná civilizace nerozpakovala použít výrazu humanitární bombardování, kdy se tisíce civilistů stalo oběťmi onoho humanitárního bombardování.

Lze v civilizované společnosti používat zbraně a zabíjet civilisty k tzv. humanitárním účelům? Představme si to z opačné pozice – cizí armáda nám vybombarduje rodné město, zabije několik příbuzných a pak nám bez uzardění řekne, že to bylo provedeno v zájmu humanity, dokázali bychom toto z pozice poškozeného přijmout a pochopit…?

Dalším smutným příkladem je Libye, zde se z pozice kolektivního západu přidala potřeba zlikvidovat osmý div světa v podobě ze dvou třetin dokončeného projektu Velké umělé řeky (Great Man Made River), který měl umocnit nezávislost a prosperitu země a současně zúrodnit nemalou část Afriky (takřka celé území severní Afriky).

Bohužel tento projekt byl budován z vlastních zdrojů země Libye, západní nadnárodní společnosti ve spolupráci s MMF a organizacemi typu WEF by z tohoto velkého projektu neměly žádné zisky, proto bylo nezbytné tento projekt odsoudit k zániku bezskrupulózní likvidací…

Jednotlivé země často nejsou jen fyzicky napadány a likvidovány vojenskými operacemi, ale celý tento destruující proces je ještě doprovázen tím, že jsou těmto zemím v mnoha případech odebrána veškerá jejich finanční aktiva, která těmto zemím patřila a která jsou jim kolektivním západem odebrána, tak aby byla takřka nemožná obnova těchto zemí z vlastních zdrojů, a aby tak tyto země byly i nadále plně závislé na těch zemích, které způsobily jejich devastaci…

Jak je toto všechno možné?

Příčina je poměrně jednoduchá, současný světový hegemon a supervelmoc (USA a jeho pomocníci v rámci kolektivního západu) si přivlastnil veškeré formy moci – tedy zákonodárnou, výkonnou a soudní. Jeden jediný hegemon je současně žalobcem, soudcem, policistou i katem. Není proti němu žádná možnost obhajoby, odvolání či obrany. Vše je určováno jednou supervelmocí, která nepovoluje žádné odchylky vůči jejímu hlavnímu proudu a v případě pokusů hledat jiné cesty fungování a formování společnosti, než jimi určené (viz. body výše), jsou ve světovém měřítku tvrdě trestány.

Myslím, že každý hegemon, který se dostane do tohoto bodu, kdy ovládá veškeré formy moci a je si své moci a nadvlády vědom, se dříve či později dostává do stavu, kdy tyto formy vlády zneužívá a svou dominanci prosazuje neakceptovatelnými způsoby.

Tento stav v rámci kolektivního západu již nějakou dobu trvá a myslím, že jedinou cestou, jak z toho ven, je uvědomit si stav věcí, přiznat si prosazované bezpráví, připustit si své neomluvitelné „přešlapy“ a začít pracovat na jejich nápravě. Začít minimálně u těch zemí, které byly zdevastovány, vrátit jim jejich prostředky, repatriovat škody, bezúročně podpořit a zainvestovat do zničených projektů, tak aby zisk z těchto projektů zůstal v zemích, kde jsou projekty realizovány.

Nesnažit se podkopávat všemi možnými způsoby ostatní méně významné velmoci, založit svět na vzájemném respektu, toleranci a spolupráci a vytváření společných hodnot, vzdát se svých privilegií, které si globální západ přivlastnil jen sám svou nabubřelostí bez akceptace okolním světem, přestat vytvářet další ohniska sváru, ukončit podporu vojenských aktivit a zbrojního průmyslu a v neposlední řadě se pokusit dostat opět do rovnováhy mravní a morální kodex s právními a legislativními normami.

Jsem přesvědčen, že pokud budeme dále trvat na přesvědčování sebe sama i ostatních o naší jedinečnosti a výjimečnosti, jedná se o tu nejrychlejší cestu ke sebezničení.

Bohužel máme tendenci při tomto způsobu sebezničení stáhnout s sebou i vše ostatní…

Ale jak se říká, každý konec je začátkem něčeho nového, a je tedy možné, že toto sebezničení v nejbližší době nezbytně potřebujeme, aby mohlo na troskách tohoto světa vyrůst něco nového. A pokud to nové bude dostatečně rozumné a moudré, tak se dokáže poučit z chyb naší civilizace a pokusí se předejít dalšímu opakování těchto chyb.

Bohužel v současném rozpoložení naší civilizace nevidím příliš reálně šanci pro dosažení nezbytné vlastní sebereflexe a nalezení určitého stupně pokory, respektu a tolerance, díky čemuž se tedy obávám, že bude spíše naplněna druhá varianta završení „úspěchu naší západní civilizace“…